Podle studie provedené na Kalifornské univerzitě v Riverside mají středně velcí psi vyšší riziko vzniku rakoviny než největší a nejmenší plemena.
Vědci si chtěli studií ověřit jednu z teorií o vzniku rakoviny. Tento model předpokládá, že důležitým faktorem vzniku rakovinového bujení je velikost organismu, což výzkum potvrdil. Pravidlo platilo v rámci jednotlivých psích plemen, a do značné míry i napříč celou rozmanitou psí populací. Vědci v něm ale našli nečekaně velké množství výjimek, hlavně u těch největších druhů.
Více buněk, větší riziko?
Teorie pracuje se základním logickým předpokladem. Je běžné, že buňky získávají chyby nebo mutace, když se dělí a vytvářejí své kopie. Větší zvířata a ta, která žijí déle, mají více buněk a delší dobu života, během níž se tyto buňky dělí. A to by teoreticky mělo znamenat, že také mají více příležitostí získat mutace, které se nakonec stanou rakovinou.
„Vyvstává otázka, proč tedy nemáme více rakoviny než myš? A my víme, že nemáme. Riziko rakoviny se s přibývající velikostí jednotlivých druhů zvířat nezvyšuje,“ uvedl evoluční biolog z Kalifornské univerzity v Riverside a autor studie Leonard Nunney.
To ale neplatí pro živočichy stejného druhu. „Studie na lidech ukazují, že vysocí lidé mají rakovinu častěji než lidé malí. Na každých deset centimetrů výšky je tu asi desetiprocentní nárůst oproti základnímu riziku,“ přiblížil Nunney.
Aby tyto rizikové faktory pochopil lépe, potřeboval Nunney nějaký zvířecí druh s větším rozdílem mezi nejmenšími a největšími jedinci. A psi jsou k tomu skvělí. „Testování na psech je ještě lepší, protože můžete porovnat malou čivavu s velkou dogou. To je 35násobný rozdíl ve velikosti a tomu se lidé nemohou přiblížit,“ doplnil Nunney.
Potíže teriérů
Při zkoumání úmrtnosti psů pomocí tří různých souborů dat Nunney zjistil, že nejmenší psi, jako jsou němečtí trpasličí špici nebo čivavy, mají asi desetiprocentní šanci, že zemřou na rakovinu. Pro srovnání – spousta relativně velkých psů má více než čtyřicetiprocentní pravděpodobnost úmrtí na rakovinu.
Ve studii se ale objevily i některé zvláštní hodnoty, které vybočovaly z toho, co vědci čistě z dat o velikosti očekávali. Nejvyšší úmrtnost na rakovinu měli hladkosrstí retrívři, u nichž se objevoval sarkom s vyšší pravděpodobností, než předpovídaly statistiky. A také skotští teriéři trpí rakovinou častěji než ostatní malá plemena psů.
„Teriéři obecně mívají rakovinu častěji, než se vzhledem k jejich velikosti očekává,“ potvrzuje Nunney. Obecně ale studie podporuje myšlenku, že velikost je hlavním rizikovým faktorem pro vznik rakoviny – až na některé výjimky.
Sarkom je jakýkoli zhoubný nádor pojivové tkáně. Jedná se o nádor podpůrných tkání. Sarkomy představují méně než jedno procento všech nádorových onemocnění. Dvě hlavní skupiny sarkomů jsou sarkomy kostí a chrupavek a sarkomy měkkých tkání. Jen sarkomů měkkých tkání je ale přes sto druhů.
Délka života jako faktor
Například ta úplně největší plemena psů, jako jsou například dogy, totiž mívají rakovinu méně než plemena střední velikosti. Jenže tady je ve hře další faktor, který výše popsaný mechanismus narušuje –délka života psů se s velikostí zkracuje. Proč, to se zatím neví, ale platí to. „Na každý kilogram nárůstu typické velikosti plemene připadají asi dva týdny života. Velký pes má štěstí, když se dožije devíti let, zatímco malí psi se mohou dožít až čtrnácti let,“ vysvětluje Nunney.
Rakovina je nemocí typickou pro starší věk, takže díky kratší délce života mají největší psi nižší riziko vzniku tohoto onemocnění.
Podle této studie nicméně plemena psů s několika výjimkami opravdu odpovídají výše popsanému modelu rakoviny, který říká, že větší velikost a delší život poskytují buňkám více příležitostí k mutaci. „Překvapilo mě, jak dobře psi do tohoto modelu zapadají,“ říká Nunney. Jenže má stále otázky, na které tento model odpovědět nedokáže. „Nefunguje nám, když srovnáme myš se slonem nebo člověka s velrybou. Podkopává to tedy nějakým způsobem tento model?“
Nunney se domnívá, že schopnost zvířete vyhnout se rakovině skutečně roste s velikostí druhu. „Můj argument je, že prevence rakoviny je evolučně výhodná vlastnost, takže velryba bude mít více způsobů, jak rakovině předcházet, než myš,“ tvrdí.
Zatímco údaje o výskytu rakoviny u velryb jsou omezené, o výskytu rakoviny u slonů je více informací, protože se chovají v zoologických zahradách. „U slonů se moc případů rakoviny nenašlo. Jejich předkové, dávno před mastodonty, byli mnohem menší, takže jak se cestou k dnešní velikosti vyhnuli rakovině?“ táže se vědec, ale odpověď na tuto otázku zatím nemá. „Tajemství prevence rakoviny by se mohlo ukrývat v biologii těch největších zvířat,“ dodává.
