Schopnost žasnout nad krásou je nepochybně dána jen člověku, který ji využívá k tomu, aby se radoval z krásy v každodenním životě i v uměleckých dílech. Může tak čelit cynismu, lhostejnosti, nudě i depresi. Ale jak tato schopnost funguje?
Tato vzácná schopnost, o níž se nyní zmiňuje jako o jedné ze čtyřiadvaceti sil osobnosti pozitivní psychologie pod termínem „schopnost vážit si krásy a výjimečnosti“, zůstává záhadou. Částečně se tomu věnuje nová disciplína s názvem neuroestetika.
„Samozřejmě je známo, že krása prochází především očima toho, kdo ji pozoruje,“ vysvětluje profesor kognitivní psychologie ze Svobodné univerzity v Bruselu Axel Cleeremans. „Zatím ale nevíme, proč jsou někteří lidé citlivější třeba více na architekturu než na hudbu. Každý mozek je mimořádně plastický orgán, do něhož se zapisuje široká síť asociací; utváří se tak individuální preference,“ citoval ho francouzský deník Le Figaro. Každý mozek je naprosto jedinečný a je proto těžké z toho vyvodit všeobecné pravidlo.
Krása jako parazit?
„V roce 2011 ukázala analýza 93 studií, že oblast mozku, do níž je zanesena schopnost žasnout nad krásou, je stejná jako ta, která je zapojena do vnímání objektů s vysokou ekonomickou nebo sexuální hodnotou. Zdá se, že jde o jakousi parazitující funkci, která se vyvíjela vedle schopností umožňujících zajistit naše přežití,“ říká Cleeremans.
Jde o výjimečnou schopnost, která ale nijak neudivuje ty, kdo využívají nejrůznější prostředky krásy k tomu, aby pomáhali lidem, kteří mají problémy nebo se snaží lépe poznat sami sebe.
„Výchova k této schopnosti sice neuzdravuje, ale nepochybně pomáhá v psychoterapii. U starých lidí umožňuje znovu zažehnout touhu po kráse,“ podotýká filozof Pascal Coulon, který pracuje se seniory.
Číst Prousta, podívat se na plátna impresionistů a pak si udělat piknik v Giverny, pochopit kubisty… Mnoho dveří, která se před námi otevírají, nám pozvolna dává možnost vidět novýma očima, i když máme pocit, že už jsme všechno viděli.
Umění otevírá dveře v mozku. A zavřít se už nedají
„V tom tkví velký přínos umělců,“ říká filozof Coulon. Podle něj se tak přeruší řetězec významů, v němž se pohybujeme, a objeví se některé, jež nám dosud nebyly známy. Po Van Goghovi se už na obyčejné dřevěné židle nedíváme stejným způsobem.
Umělecké dílo nám ukazuje dimenze, které jsme dosud ignorovali. „Číst báseň nebo se dívat na obraz a říct si, že to je přesně to, co cítím, je velmi pozitivní, protože toto ztotožnění umožňuje cítit se spojen s druhým člověkem. Když vidíme naše důchodce, jak spolu diskutují o zásluhách toho či onoho díla, je to úžasné!“ dodává Coulon.
Podle expertky na pozitivní psychologii Ilony Boniwellové jde o otázku postoje člověka a jeho schopnosti udělat si na obdivování krásy čas. Spisovatelka Cannoneová doplňuje: „Když jsem nešťastná, procházím kolem celé té krásy, aniž bych ji viděla.“ Je to ale vynikající příležitost zbavit se pohledem na krásno chmurných pocitů. A připomíná, že nejlepšími léky na bolestivý narcisismus jsou let ptáků, duby rostoucí v poli a hvězdná obloha.
