První televizní vysílání proběhlo v tehdejším Československu 1. května 1953. Česká veřejnost pochopitelně tento vynález znala ze zahraničí – v této době už se v zahraničí testovaly dokonce barevné televize.
Velké rozhořčení však vyvolal výraz televize. Slovo bylo pro tehdejší společnost příliš cizí a pro řadu lidí jen těžko přijatelné. Zatímco rozhlas je český výraz, „televise“ je slovo složené – navíc dost nešťastně z řeckého a latinského základu. Ústřední televizní studio tehdy dokonce vypsalo anketu, v níž vyzvalo diváky, aby sami navrhli, jaké označení by se jim nejvíc líbilo.
Výsledky této ankety dostal za úkol posoudit tým jazykovědců vedený bohemistou Karlem Hausenblasem z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Ten podal zprávu o výsledku v jazykovědném časopise Naše řeč:
Návrhy, které se sešly, můžeme rozdělit do tří skupin podle toho, jakým zřetelem byli navrhovatelé při vymýšlení názvu vedeni. První skupinu tvoří ta slova, která jen chtějí slovo přejaté a pociťované jako cizí nahradit slovem z domácího základu (nebo z domácích základů). Jsou mezi takovými návrhy leckterá slova slovotvorně správná. Velkou většinou jde o složeniny, mnohé jsou přímým kalkem slova televise (dálkojev, dálnojev, dálnozor, vlnojev a j.).
V nové češtině nejsou složeniny tohoto typu řídké. (Srov. z okruhu významově blízkého celkem mladé slovo dálnopis.) Jejich tvoření nepatří však mezi skutečně produktivní způsoby tvoření slov skládáním, jakými jsou na př. typy zákonodárce, tělovýchova. Připadá nám proto vytvoření složeniny dálnojev… nezřídka jako cesta z nouze (na rozdíl na př. od němčiny).
Přijímáme proto takovou složeninu mnohem snáze v těch případech, kdy pro danou věc vyhovující název nemáme nebo kdy její název odborný není zatím vžitý v širším dorozumívacím styku. Protože u televise taková situace není, nýbrž šlo by tu jen o nahrazení cizího složeného slova domácím, nevidíme potřebu takové změny. Navíc má slovo televise přednost v tom, že se od něho snáze tvoří potřebná slova odvozená.
Kam kráčí televize? Podívejte se:
Do druhé skupiny patří názvy, které se snaží být svou podobou protějškem k názvu rozhlas. Takovou povahu měla už starší navrhovaná slova rozvid, rozjev a takových návrhů se objevilo i v poslední anketě hodně. Zastavíme se u těch, která na sebe soustředila nejvíce pozornosti.
Nejčastěji bylo navrhováno slovo rozhled. Má však dvě velké nevýhody; na rozdíl od slova rozhlas má totiž v češtině již ustálený význam a je jen na první pohled významovou obdobou rozhlasu: nepojmenovává podle způsobu vysílání (srovnej hlásiti a rozhlas), ale s hlediska diváka (hleděti); s hlediska příjmu, hledění na obraz je však předpona roz- zcela nevhodná.
Z důvodů zcela podobných je nevhodné i slovo rozvid. Z jiných slov častěji uváděných je rozjas svým základem jas významově málo určité, a tak ze slov tvořených předponou roz- zbývá jen rozjev: to celkem nejvíce odpovídá způsobu, jak je utvořeno slovo rozhlas; od základu jeviti existují běžné odvozeniny vý-jev, ob-jev, z-jev.
Ovšem dnes i u sloves objeviti, zjeviti nastal významný posun v tom směru, že spíše než ‚způsobit, aby někdo viděl' znamenají ‚způsobit, aby někdo věděl', že tedy ze sféry zrakového vnímání se těžiště posunulo do oblasti rozumového chápání.
Třetí skupinu tvoří názvy, které chtějí zahrnout jak televisi, tak i rozhlas: zvukobraz, zvukozor a jiné, není však mezi nimi žádné takové, které by mělo naději na obecné rozšíření.
Závěrem můžeme říci, že mezi několika sty návrhů na nové pojmenování televise je velká většina slov věcně nevhodných a mnoho z nich není ani správně tvořeno, ba leckterá navrhovaná slova jsou naprosto neústrojná, prapodivná. (Na př. zornoobraz, dálkovidič, dálúkaz, přezřetna, přezřetnes, obrazan, jevizor, rozvidon, světdoma, vidimvás, skřínkobraz, tolerado a j.).
Podle Hausenblase mělo slovo televise hlavní výhodu v tom, že bylo vžité a funkční – srovnával ho se slovem telefon. U něj také nevadilo, že je cizího původu a vžilo se velmi rychle. Šedesát let po vydání jeho článku se zdá, že televize je slovo, které se opravdu vžilo.
