Sladká voda z tajícího Grónska a Arktidy ovlivňuje klíčový proces, který je motorem globálního oběhu vody v oceánech. Takzvaný „běžící pás oceánu“ by se tak mohl zadrhnout.
V chladných vodách kolem Grónska se povrchová voda směřující na sever stává chladnější, a tedy hustější – a postupně klesá dolů, aby se hlubinami dostala až k Arktidě. Tomuto procesu se odborně říká konvekce. Sladká voda, respektive její příliš velké množství, ale tento proces narušuje – protože obsahuje méně soli, je méně hustá a ke dnu klesá méně snadno.
Podle nového výzkumu tří vědců, kteří působí v Helmholtzově centru pro výzkum oceánů v Kielu, už byl tento základní proces tímto způsobem narušený. Ukázali, že po výjimečně teplých létech v Irmingerově moři u Grónska byla konvekce narušená více i v zimě. V některých případech dokonce vydržela vrstva sladké vody na povrchu oceánu až do dalšího roku, místo aby zmizela v jeho hlubinách jakožto součást koloběhu, který bývá někdy označovaný jako „běžící pás oceánu“.
- Je to okrajové moře na severu Atlantského oceánu mezi Grónskem a Islandem jižně od Dánského průlivu, který jej odděluje od Grónského moře. Na jihozápadě sahá až k nejjižnějšímu bodu Grónska, mysu Farvel, kde se stýká s Labradorským mořem. Irmingerovo moře má délku 480 kilometrů a šířku 290 kilometrů. Jeho celková rozloha je zhruba 800 000 čtverečních kilometrů. Je tradiční a důležitou oblastí rybolovu okouníka zlatavého.
„Až doposud se něco takového objevovalo jen v předpovědích do budoucna, ale bylo to něco velice vzdáleného,“ uvedla Marilena Oltmannsová, která tento výzkum vedla. Její studie vyšla v odborném časopise Nature Climate Change. „Teď ale vidíme, že tam opravdu je sladká voda a že už konvekci ovlivňuje a že ji v některých letech zpomaluje.“
Autoři práce zdůrazňují, že jejich studie je pouze pozorováním, nikoliv předpovědí budoucnosti – podle Oltmannsové nikdo zatím netuší, kolik sladké vody může vést ke zpomalení, nebo dokonce zastavení mořského proudění.
Jak získat data
Oltmannsová a její tým zkoumali situaci přímo v terénu, tedy v Irmingerově moři, které leží na jihovýchod od Grónska. Tam získali údaje za posledních 13 let, což jim stačilo k popisu základních změn, které se odehrávaly – už jen proto, jak teplotně dynamické poslední roky byly.
V zimě ochlazuje ledový vzduch povrchovou vodu proudící severně natolik, že to stačí, aby se stala hustější a klesala do větších hloubek. Ale sladká voda z tajících ledovců v Grónsku tento proces zpomaluje – tato voda neobsahuje sůl, je tedy méně slaná a méně náchylná klesat do hlubin.
V letech, kdy kvůli teplotě tálo více ledovců, byl také oceán celkově teplejší, popsali ve studii. I to má na konvekci negativní dopad, protože pro povrchovou vodu je těžší zbavit se tepla, aby mohla klesat ke dnu. Všechny tyto vlivy vedou k tomu, že se tato sladká voda nepotápěla, ale zůstávala na povrchu – a to zase mělo vliv na proces v následujícím roce.
Roku 2010 se podle této práce udrželo asi 40 procent sladké vody v Irmingerově moři přes zimu až do dalšího roku. „To znamená, že je pak méně času na konvekci, méně času na to, aby se sladká voda dostala z povrchu,“ komentovala výsledky Oltmannsová. „A pak na jaře zase přijde další sladká voda.“
