Pandemie nového koronaviru už za rok zasáhla asi 100 milionů lidí po celém světě, o život jich připravila nejméně 2,2 milionu a Česká republika patří k těm nejpostiženějším. Nová studie zveřejněná v odborném časopise Lancet hledá vysvětlení v kulturních podmínkách – a upozorňuje, že svobodomyslnější společnosti zvládají pandemii hůř než ty zvyklé na pevný řád.
Japonsko má přes 126 milionů obyvatel a jeho populace je velmi stará. Průměrný věk je zde 48 let. Na covid-19 zemřelo do začátku února asi šest tisíc Japonců. Česká republika má asi 10 milionů obyvatel, nižší průměrný věk (42 let), ale na covid už zde zemřelo přes 16 tisíc lidí.
Podobné dramatické rozdíly jsou mezi mnoha dalšími zeměmi. Vysvětlení může být více, ale protože opatření jsou v podstatě všude po světě značně podobná, čím dál více expertů se domnívá, že příčiny mohou být mnohem hlubší a souvisí s tím, co se dá velmi zjednodušeně nazvat „národní mentalitou“.
Vědecký tým pod vedením psycholožky Michelle Gelfandové se pokusil vysvětlit rozdíly v úspěchu boje proti covidu v takzvané „těsnosti“ kultur různých států, čili v ochotě dané kultury dodržovat pravidla.
Těsné a volné kultury
Profesorka Gelfandová se tomuto tématu věnuje už řadu let a studuje dopad těsných a volných kultur na řadu oborů. Těsné kultury mají podle ní společné to, že velmi silně reagují na ohrožení, ať už je reálné, nebo falešné. Tyto reakce jsou v nich spojené s vyžadováním přísných norem a také sklonem k více autoritářské vládě. Volné kultury jsou jejich opakem – pravidla se v nich vynucují společenskými normami jen málo a slabě, nabízejí tedy svým občanům velkou míru svobody.
Typickými zástupci obou kultur, které Gelfandová popisuje, jsou Spojené státy a Singapur. V USA panuje volná kultura, na ulici lidé chodí na červenou, odhazují odpadky a cítí se svobodnější. V Singapuru není přijatelné ani vyplivnout žvýkačku na chodník, ale chodníky jsou zcela čisté a všichni chodí zcela ukázněně na zelenou.
Gelfandová upozorňuje, že ani jeden z obou kulturních přístupů se nedá pokládat za dobrý, nebo špatný, oba mají své výhody i nevýhody, oba také reagují na odlišný historický a civilizační vývoj.
Státy s těsnou kulturou zpravidla mívají nižší zločinnost, čistější veřejné prostory a jejich společnost má menší míru alkoholismu a zneužívání drog. Volné kultury bývají svobodnější, tolerantnější a otevřenější, většinou kreativnější a více inovativní, ale naopak víc trpí porušováním pravidel.
Na co doplatil blboun
Těsné kultury vznikají jako reakce na častější vnitřní nebo vnější hrozby – katastrofy, nemoci, nedostatek potravin, invaze nebo vnitřní konflikty. Pro řešení těchto problémů potřebují silné společenské normy, aby je přežily. Volné kultury čelí daleko menšímu množství hrozeb, což jim umožňuje přijímat nové myšlenky i lidi odjinud a také tolerovat rozmanité způsoby chování.
Problém je, že pokud přijde pandemie, otevřené kultury na ně nejsou schopné reagovat ani zdaleka tak dobře jako kultury těsné. Profesorka Gelfandová před tím varovala už na samém počátku pandemie v březnu roku 2020. Svobodomyslné společnosti si totiž cení porušování norem i pravidel, proto se Gelfandová domnívala, že budou mít problém rychle přijmout a zejména důsledně dodržovat přísná pravidla, která s kontrolou nové nemoci souvisejí.
Nyní, na začátku roku 2021, se její pesimismus podle všeho potvrzuje. V odborném časopisu Lancet Planetary Health vydala s kolegy článek, kde sledovala rozdíly v kontrole pandemie u padesáti světových zemí, včetně České republiky. Zajímalo ji, jaký vliv na počet úmrtí v dané zemi má míra její těsnosti nebo otevřenosti.
Přestože jde jen o korelaci, jsou výsledky velmi přesvědčivé: země s volnou kulturou měly průměrně pětkrát vyšší ztráty na životech než země s těsnou kulturou. Platilo také, že obyvatelé „volných“ zemí se viru SARS-CoV-2 báli mnohem méně než občané zemí s přísnější kulturou. Rozdíl byl 49 proti 70 procentům těch, kdo se obávali, že covidem-19 onemocní.
V komentáři pro deník Guardian to Michelle Gelfandová přirovnala k chování některých zvířat. Pokud nějaká kultura dlouhodobě nečelí reálným vážným hrozbám, ztratí schopnost jim čelit. Podobně na tom byl například blboun nejapný neboli dronte mauricijský, přezdívaný i dodo.
Tento velký nelétavý pták žil na ostrově zcela bez přítomnosti predátorů, dokázal ho bez problémů ovládnout. Jenže jakmile na geograficky izolovaný Mauricius dorazili první lidé, ptáci na nové nebezpečí nebyli schopni včas zareagovat – a během pouhých sto let vymřeli.
Podle Gelfandové tento příběh ukazuje, jak snadno se vlastnosti, které byly vynikající v nějaké konkrétní situaci, mohou změnit ve zcela nevyhovující, pokud se něco v životním prostředí změní. A příchod nového viru je přesně takovou změnou ekosystému.
Česká republika je typickým příkladem volné kultury. Nezažila krvavé revoluce, ani silné vlny smrtících nemocí, je otevřená a panuje v ní silný odpor vůči vynucování pravidel.
Mezi státy, které studie porovnávala, se tak Česko umístilo na nejvyšších příčkách právě v otevřenosti; bylo mezi deseti nejvíce otevřenými zeměmi světa. Přestože studie sledovala úmrtí jen do poloviny října, Česko dosahovalo vysokých hodnot i v úmrtích, a to bylo přitom ještě před hlavní vlnou úmrtí v listopadu.
Co se s tím dá dělat?
Profesorka Gelfandová nevěří, že by šlo o konec otevřeného přístupu nebo zemí, které takovou kulturu vyznávají. Vyzývá ale k něčemu, co označuje jako „převlékání kabátů“. Tento pojem je u nás zatížen silně negativními konotacemi, ale pro psycholožku znamená spíše kulturní adaptaci.
Otevřené země by se podle ní měly poučit z úspěchů zemí s těsnou kulturou a přizpůsobit se. Galfandová navrhuje tři cesty:
- Na rozdíl od viditelných hrozeb, jako jsou války, migrace nebo změny klimatu, je virus hrozbou neviditelnou, a proto hůře zobrazitelnou. Otevřené země se musí naučit viry lépe vnímat a lépe jejich hrozbu vizualizovat. To neznamená strašit, vyděšení lidé se cítí beznadějně a chovají se pasivně.
- Je třeba komunikovat, že toto převlečení kabátu je dočasné a omezené. I lidé, kteří jsou zvyklí pravidla porušovat, je dodrží snadněji, pokud budou jasně vědět, kdy tato byť sebepřísnější opatření skončí.
- Volné kultury musí být pružnější. Jako vzor nabízí psycholožka Nový Zéland, který patří mezi kultury s nejvolnějšími pravidly, ale během pandemie se dokázal změnit prakticky přes noc v kulturu těsnou. Díky tomu zaznamenal jen 25 úmrtí na covid a mohl se také opět rychle vrátit k mnohem svobodnějšímu způsobu života, než jakým žijí například evropské země.
