Psi jsou zřejmě prvními tvory, které si lidstvo domestikovalo – díky tomu je ze všech zvířat právě mezi psem a člověkem nejsilnější vazba. Nový výzkum se pokusil zjistit, jak moc psům na jejich lidských majitelích záleží a zda by se je pokusili zachránit.
Záchrana „páníčka“ jeho psem je oblíbeným motivem řady knih a filmů a díky nim vstoupila i do obecného povědomí. Ale jak je to ve skutečnosti rozšířené, to je úplně jiná otázka – a na ni se pokusil odpovědět tým etologů z Arizonské státní univerzity v práci, která vyšla v odborném časopise PLOS One.
„Tahle legenda žije mezi lidmi už dlouho,“ uvedl hlavní autor studie Joshua Van Bourg. „Jenže pouhé pozorování psů, jak někoho zachraňují, toho moc nevypovídá. Složitější je přijít na to, proč to vlastně dělají,“ dodal s tím, že motivy psího chování jsou zatím pro většinu vědecké obce nevysvětlené. Výzkum probíhal formou několika experimentů.
V tom hlavním byli majitelé psů umístěni do velké bedny – předstírali, že jsou tam uvěznění a že se cítí ohrožení. Co nejrealističtěji volali o pomoc, poblíž se přitom nacházeli právě jenom jejich psi. Ti je mohli zachránit tím, že lehce zatlačí na dveře v bedně, na toto řešení ale museli příjít sami, bez jakékoliv pomoci.
V tomto experimentu figurovalo 60 psů; může se to zdát málo, ale na podobně náročné pokusy je to docela vysoké číslo. Z nich se dvaceti, tedy přesně jedné třetině, podařilo své majitele zachránit. „Může se to zdát málo, ale ve skutečnosti je to při bližším studiu značně působivý výsledek,“ komentoval to Van Bourg.
Potvrzují to další experimenty. Ten první probíhal stejně jako úvodní pokus, s jedinou výjimkou: majitel psa si klidně nahlas četl z časopisu. V tomto scénáři se do bedny pokusilo dostat méně psů, jen 16. Podle autorů práce byla příčinou jejich snahy nespokojenost s tím, že nemohou být se svým pánem.
V druhé kontrolní studii nahradilo člověka v bedně jídlo. V tomto případě ji otevřelo 19 zvířat ze 60. Vědci z toho vyvozují, že „psi osvobodí se stejnou pravděpodobností svého pána, jako se pokusí dostat k potravě. Pomoc člověka pro ně tedy musí být důležitou odměnou“.
Podle Van Bourga to naznačuje, že psi mají nějaký konkrétní zájem o pomáhání lidem – je tak silný, že se vyrovná zisku potravy. Zajímavé také bylo, že z 19 psů, kteří se dostali k jídlu, jich 84 procent zachránilo svého majitele. „Většina psů vás chce zachránit, ale musí vědět, jak na to,“ dodává vědec.
Lidské emoce jsou nakažlivé
Etologové celou dobu sledovali i „emoce“ psů, tedy viditelné stopy po stresu v jejich chování. Ukázalo se, že zatímco při opakovaných pokusech s jídlem se zvířata uklidňovala, u člověka v nesnázích to tak nefungovalo – psi byli stále stejně nervózní.
Autoři říkají, že to potvrzuje hypotézu o tom, že lidé na psy přenášejí své emoce a to zvířata motivuje k jejich sociálnímu chování. Vědci přiznávají, že ve hře může být ještě množství dalších neznámých faktorů, a chtějí proto v pokusech pokračovat i v budoucnosti.
