Když vědci analyzovali DNA posledních mamutů, kteří chodili po Zemi, zjistili, že po genetické stránce na tom byli obří chobotnatci velmi špatně.
Genetická informace posledních mamutů byla nenapravitelně poškozená. Chyby v ní způsobily, že se z mamutů stali samotáři, kteří téměř nevyhledávali blízkost jiných. Navíc téměř ztratili čich a jejich srst změnila barvu – stala se blyštivou.
Zřejmě poslední mamuti se procházeli po Wrangelově ostrově, který je dnes součástí Ruské federace. Žilo jich tam jen několik stovek – méně než 500 kusů. To je podobný počet, jako dnes například u asijských gepardů (100 kusů) nebo goril horských (300 kusů). Genetický kolaps mamutů je tedy pro vědce vynikajícím nástrojem, jak zkoumat a také předvídat vývoj dnes ohrožených populací.
Výzkum vedla doktorka Rebekah Rogersová z University of California. Podle ní se mamutí genom těsně před jejich vymřením prakticky rozpadl – pro vědce je to první takový genetický kolaps, jaký mohli studovat.
„Na Wrangelově ostrově se nacházelo poslední útočiště všech zbývajících mamutů poté, co všude jinde ve světě již vymřeli. Matematické modely nám říkají, že se v nich musely akumulovat špatné mutace – přirozený výběr v tak malé skupině a na tak omezeném území zkrátka nefungoval,“ uvedla.
Jak vypadá genetický úpadek
Vědci pod vedením Rogersové zkoumali DNA dvou exemplářů mamutů: jeden žil před 4000 lety, kdy mamuti vymírali, druhý před 45 tisíci lety, když ještě žili v dostatečném počtu na Sibiři i v Americe.
Mamuty vyhubilo zřejmě současné působení více faktorů: zejména změna klimatu, ale také stoupající vliv člověka. Mizet začali před asi 10 tisíci lety, malé ostrůvky jejich populací se ale udržovaly až do doby před 4000 roky. DNA novějšího vzorku se od té staré zásadně lišila; vědci v ní objevili velké množství poškozeného genomu, který se v mamutech začal hromadit těsně předtím, než začali vymírat.
Tento výzkum není jen cestou k lepšímu poznání podmínek, které umožnily vzestup člověka, ale má význam také pro uchování dnešních populací vymírajících zvířat.
Ať už jde o nosorožce, pandy nebo gorily – vždy platí, že jakmile počet zvířat jednoho druhu poklesne pod jistou úroveň (která se zřejmě druh od druhu liší), je v podstatě zbytečné se o záchranu snažit: nízká genetická rozmanitost vede k tomu, že druh nemá již šanci na záchranu.
Konkrétních projevů genetického úpadku mamutů bylo podle vědců mnoho. Srst posledních mamutů se změnila na jemnou „saténově zářivou“.
Mutace vedly také ke ztrátě čichových buněk, mamuti tedy přišli o významnou část schopnosti vyhledávat potravu. Oba studované exempláře byly samice, vědci u nich vysledovali i změnu v sociálním chování. U pozdních mamutic se v jejich moči již téměř nenacházely chemikálie, které signalizují sociální status a lákají samce – zvířata tedy ztratila schopnost snadno se orientovat v hierarchii stáda a také se jim omezily rozmnožovací instinkty.
