Až doposud neexistovaly veřejně dostupné záběry exploze nejsilnější jaderné zbraně všech dob – sovětské vodíkové pumy s přezdívkou Car bomba, která vznikala pod kódovým označením Ivan a pokusně explodovala v roce 1961. Nyní je ruské úřady po téměř šedesáti letech od výbuchu zveřejnily.
Půl hodiny záběrů publikovala ruská agentura Rosatom na svém youtubovém kanálu. Snímky poskládané do dokumentu ukazují v detailu spoustu doposud neznámých skutečností – od transportu bomby, až po obří jaderný hřib, který její explozí vznikl.
Film vznikl k 75. výročí ruského jaderného průmyslu; agentura Rosatom je státním podnikem zodpovědným za vše, co se jaderného výzkumu i průmyslu týká, včetně zbraní.
Car bomba. Nejničivější z ničivých
Nejsilnější vodíkovou bombu, která byla i nejsilnější zbraní vůbec, vyzkoušeli Sověti v roce 1961. Sovětská vodíková Car bomba měla sílu asi 50 tisíc až 58 tisíc kilotun TNT. Nikdo v Kremlu však nepočítal s tím, že by poslal proti USA a západní Evropě letadla s těmito superzbraněmi. Tehdejší sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov je považoval pouze za propagandistický kyj, kterým mohl hrozit západnímu bloku.
„Vznikla na osobní přání Nikity Chruščova, který úkol zadal Andreji Sacharovovi. Její válec vážil 27 tun, měl délku 8 metrů a průměr 2 metry. Byla tak obří, že do letadla se nevešla, polovina vyčnívala ven. Bombardér odstartoval ráno 30. října 1961. Ve výšce 10,5 kilometru nad atomovou střelnicí v souostroví Nová Země v Severním ledovém oceánu bombu odhodil,“ uvádí Karel Pacner v knize Géniové XX. století.
„Padák, na kterém se snášela k zemi, její pád zbrzdil, takže letadlu umožnil, aby se dostalo do poměrně bezpečné vzdálenosti, nicméně závan exploze posádka pocítila. Kdyby byla zbraň silnější, zničila by i bombardér,“ dodává Pacner.
Puma vybuchla ve výšce 4,5 kilometru. „V mracích pod letadlem se rozzářil nevídaný blesk,“ vzpomínal nejmenovaný člen posádky. „Moře světla se šířilo až pod poklop a dokonce i mraky začaly zářit a staly se průhlednými. V tu chvíli se naše letadlo vynořilo z mraků a zdola, z obrovské mezery mezi mraky, se vynořila jasně oranžová koule připomínající Jupiter. Pomalu a potichu se plížila nahoru, pak prorazila tlustou vrstvu mraků a stále rostla. Zdálo se, že vycucává celou Zemi. Podívaná to byla fantastická, neskutečná, nadpřirozená.“
Jasný záblesk viděli lidé vzdálení tisíc kilometrů, a to bez ohledu na zatažené nebe. Ohnivá koule horká miliony stupňů se nafoukla do průměru devíti kilometrů. Její spodní část zasáhla zemský povrch a vyvolala zemětřesení o síle přes 5 stupňů Richterovy stupnice – to ničí drobné stavby, zatímco větší, pokud jsou dobře zabezpečené, jenom poškodí.
Tlaková vlna srovnala se zemí všechny budovy v okruhu 40 kilometrů, přístroje ji zaznamenaly ještě při třetím oběhu okolo Země. Okenní tabulky rozbila ve městech a vesnicích vzdálených 900 kilometrů. Takřka na hodinu byla přerušena rádiová komunikace. Záření mohlo lidem způsobit popáleniny třetího stupně do vzdálenosti sto kilometrů. Jeho světlo pozorovali na většině severní polokoule.
Atomový hřib vyrostl do průměru 40 kilometrů a dosáhl výšky 60 kilometrů. Kdyby tato bomba minula cíl o pár kilometrů, zničila by obydlenou oblast o průměru 280 kilometrů. Jednalo se o nejčistší termonukleární výbuch, neboť 97 procent uvolněné energie pocházelo z fúzní reakce.
Jak funguje vodíková puma
Vodíková bomba je silnější než jaderná bomba, ale je těžší ji vyrobit. A zatímco atomová bomba je založena na principu štěpení jader atomů, princip vodíkové (neboli termonukleární) bomby pracuje se slučováním jader izotopů vodíku. Funguje tak, že klasický atomový výbuch vytvoří počáteční teplotu několika milionů stupňů Celsia, která rozběhne jadernou fúzi.
Druhem vodíkové bomby je neutronová bomba, u které je omezen destruktivní účinek a naopak posíleno vyzařování různých druhů záření. Sama má sice stále silné tepelné a tlakové účinky, jejím hlavním cílem jsou živé organismy. Ideální by bylo, aby ničila jen živé tvory, ale infrastrukturu příliš nepoškodila – což se zatím nedá úplně splnit.
Vedlejší produkt kosmického výzkumu
S myšlenkou, že při slučování lehkých jader se uvolňuje více energie než při štěpení jader těžkých, přišli němečtí fyzikové Hans Bethe a Carl von Weizsäcker krátce před vypuknutím druhé světové války. Pokoušeli se tehdy vysvětlit, odkud bere Slunce svoji energii. Myšlenka bomby, která by k zahřátí syntézní směsi využila jaderného výbuchu, se pak zrodila během války v hlavě maďarského fyzika žijícího v USA Edwarda Tellera.
Vodíkovou bombu testovalo v minulosti jen pět jaderných mocností: USA, Sovětský svaz, Británie, Čína a Francie. Severní Korea loni před čtyřmi roky informovala, že provedla svou první zkoušku údajně miniaturizované vodíkové pumy a o několik měsíců později ohlásila druhý test vodíkové bomby. Pravděpodobně je tak šestou zemí, která vodíkovou bombu vyzkoušela.
