Archeologové využili změny magnetického pole Země, aby lépe pochopili dějiny stále nedostatečně popsané Mezopotámie. A současně tuto techniku použili na popsání podivné události, která ve starověku postihla území dnešního Iráku.
Cihly vyrobené z hlíny v Mezopotámii před asi třemi tisíci lety v sobě obsahují zrnka oxidu železitého. Ta mohou díky novým technologiím prozradit spoustu detailů o světě, který už dávno neexistuje. Vědci využili pro jejich analýzu změny magnetického pole, jež obklopuje Zemi ochrannou bariérou. V novém průzkumu se pokusili zjistit, je-li tato technologie v archeologii využitelná a co všechno může odhalit. Ukázalo se, že využití je vícero – jednak v dataci, ale také v popisu toho, jak dramaticky se magnetické pole Země měnilo.
„Při určování chronologie ve starověké Mezopotámii jsme často závislí na metodách, jako je třeba radiokarbonová metoda,“ popisuje archeolog Mark Altaweel z University College London. „Některé z nejběžnějších kulturních pozůstatků, jako jsou cihly a keramika, ale obvykle nelze snadno datovat, protože neobsahují organický materiál. Tato práce nám teď pomáhá vytvořit důležitý základ, který umožní ostatním využívat absolutní datování pomocí archeomagnetismu,“ vysvětluje.
Putující magnetické póly
Magnetické pole Země není statické, ale v průběhu času se mění. Jeho původem je obří přirozené dynamo v jádru naší planety – rotující, konvektivní a elektricky vodivá tekutina tam přeměňuje kinetickou energii na elektrické a magnetické pole, které se pak šíří do okolního prostoru. Změny magnetického pole mohou být důsledkem vnějších vlivů, například slunečního větru, anebo změn uvnitř planety, kde se dynamo roztáčí.
Ať už jsou tyto změny způsobené čímkoliv, naše věda je už umí zaznamenávat, a dokonce i využít údaje z minulosti. Například v roztaveném magmatu se magnetická zrna vyrovnají se zemským magnetickým polem a v této poloze se pak ustálí, když magma chladne a současně tuhne ve vulkanickou horninu.
Vědci mohou tyto horniny využít jako záznam magnetického pole, což je obor známý jako paleomagnetismus. Archeology pod vedením Matthewa Howlanda z Wichita State University ve Spojených státech napadlo, že by mohli tento způsob využít i pro jejich obor.
Může to sice znít složitě, ale ve skutečnosti je tato technika poměrně jednoduchá. Každá ze studovaných 32 mezopotámských hliněných cihel má na sobě vyraženou pečeť se jménem krále, jenž vládl v době, když byla vyrobena. Aby bylo možné materiál datovat, zúžili vědci nejpravděpodobnější rozmezí let, během nichž jednotliví králové panovali.
Pak z každé cihly kousek odštípli a pomocí magnetometru změřili uspořádání mikroskopických zrnek oxidu železa, která jsou v nich uložena. Tato technika jim umožnila rámcově rekonstruovat chování planetárního magnetického pole v období zhruba dvou tisíc let, od třetího do prvního tisíciletí před naším letopočtem. Výsledky pak porovnali s dalšími rekonstrukcemi magnetického pole, které mají k dispozici z jiných archeomagnetických studií. A dostali se tak ke dvěma důležitým výsledkům.
Magnetická záhada
Souhrnně tento velký soubor dat z celého světa naznačuje, že se mezi roky 1050 až 550 před naším letopočtem stalo s magnetickým polem něco velmi podivného. Vědci tomuto fenoménu říkají LIAA neboli geomagnetická anomálie levantské doby železné. Došlo tehdy k zatím nevysvětlitelnému skoku v intenzitě magnetického pole na území dnešního Iráku.
Rekonstrukce dat z mezopotámských destiček potvrdila existenci LIAA a poskytla jeden z mála záznamů o této anomálii ze samotného Iráku. Analýza navíc odhalila krátké, dramatické výkyvy v době vlády Nabukadnesara II. přibližně mezi lety 604 a 562 před naším letopočtem, což ukazuje, že magnetické pole Země se může v krátkém časovém horizontu poměrně výrazně měnit.
Druhým úspěchem studie je, že porovnání cihel s magnetickým polem funguje i opačně. Z rozptylu magnetických zrn mohou s vysoko přesností určit dobu vzniku destiček, a tedy i dobu vlády panovníka, jenž je na nich uvedený.
Vědci tak mají v rukou nástroj pro budoucí velmi přesné potvrzení dat, kdy kteří králové vládli Mezopotámii. Což je pro ně zásadní: historici sice znají dobře pořadí panovníků, ale chybí jim přesná data nástupů nových vládců na trůn. Historické záznamy jsou nepřesné, zmatené a nedostatečné, takže další aplikace této metody může výrazně pomoci s datováním ve vzdálené minulosti.
