Lidé si zřejmě zdobili svá těla pomocí různých vylepšení odpradávna. Ale důkazy o tom se jen těžko hledají – teď se to podařilo archeologům, kteří popsali nejstarší doložený piercing v dějinách. Našel se ve starověké turecké lokalitě.
Jedenáct tisíc let. Před takovou dobou nosili lidé žijící na Boncuklu Tarla na jihovýchodě dnešního Turecka ve svých tělech ozdoby, které by se nyní označily jako piercing. Nepřímých důkazů o tomto využití mají vědci rovnou víc.
A navíc to nebylo výjimečné – archeologům se podařilo najít víc než sto takových artefaktů. Hlavním důkazem je kromě tvaru, jenž by takovému využití vyhovoval, zejména to, že se našly vedle pohřbených těl – konkrétně kolem uší a brad lidských ostatků. Byly tedy pravděpodobně používané k propichování uší a dolního rtu jako takzvaná labreta.
Dalším důkazem je výsledek analýzy koster. Ukázalo se totiž, že u pradávných obyvatel Boncuklu Tarla se vyskytovala velmi podobná poškození dolních řezáků jako u lidí 21. století, kteří nosí labrety v dolním rtu.
Doba, z níž pocházejí lidské zvyky
Význam tohoto nálezu spočívá v tom, že právě v době, z níž pochází, vznikaly základy moderní lidské civilizace a kultury. A díky tomu je každý takový objev cestou ke stvoření daného kulturního fenoménu, jakým je právě třeba piercing.
V době neolitu se lidé poprvé začali usazovat ve vesnicích, začali se spojovat do větších skupin, které trvaleji obývaly stavby. A učili se ovládat přírodu tak, že si „ochočili“ rostliny – přecházeli k zemědělství. Zatímco starší kultury byly od té moderní ještě velmi odlišné, právě neolitický člověk už byl tomu dnešnímu svými rituály, zvyky i životními hodnotami zřejmě mnohem bližší.
Kamenné labrety
Podle autorů je nález pozoruhodný zejména tím, jak rozšířené v této lokalitě toto zdobení těla bylo. Piercing musel být v té době z hlediska možné infekce dost nebezpečnou záležitostí, přesto si ho lidé pořizovali.
Ze stovky artefaktů se jich 85 zachovalo kompletních. Byly vyrobené z nejrůznějších druhů kamene, včetně vápence, obsidiánu, ale také hladkých vodou omletých oblázků, jaké jsou v říčních korytech.
Vědci tvrdí, že nálezy z Boncuklu Tarla představují „nejranější kontextuální důkaz o používání tělesných augmentací zahrnujících propichování tělesných tkání“. Toto vyjádření znamená, že vědci znají i starší příklady používání labret z jiných míst, ale nikdy nešlo o přímé důkazy – až doposud šlo jen o opotřebení zubů, nikoliv o nálezy přímo labret.
Malé, kotoučům nebo hřebíkům podobné předměty, které připomínají ozdoby na propichování těla, byly již dříve objeveny na neolitických nalezištích v jihozápadní Asii. Neobjevily se ale žádné jasné důkazy o jejich používání jako piercingů.
