Ruská armáda před několika lety provedla rozsáhlou reformu, díky níž teď funguje na taktické úrovni úplně jinak než v minulosti. Přineslo jí to řadu úspěchů, ale na Ukrajině zatím příliš důvodů ke spokojenosti nemá, píše ve své analýze vojenský historik Petr Prouza.
Nové ruské prapory jsou jako ocelová pěst. Na Ukrajině jim ale chybí silná paže
Ruská armáda prošla od roku 2008 rozsáhlou reformou, která se zaměřila především na technologickou modernizaci a částečnou profesionalizaci. Součástí této změny bylo i výrazné zvýšení výdajů na armádu – ty se mezi roky 2005 až 2018 zdvojnásobily. V roce 2020 odhadoval americký think-tank Centre for Naval Analyses, že Rusko reálně vydá ročně na armádu mezi 150 až 180 miliardami amerických dolarů. Ruská federace přitom oficiálně uvádí výrazně nižší částku, a to asi šedesát miliard dolarů.
Většina financí šla na nákup vybavení, ale i na restrukturalizaci a reorganizaci armády. Podle výzkumného centra při americké armádě The Foreign Military Studies Office je proměna armádní struktury zřejmě vůbec největší změnou, kterou ruská vojska za posledních sto let prodělala.
Pravidlo tří je mrtvé
Původní struktura ruské armády byla známá tím, že se řídila takzvaným pravidlem tří. Co to znamená? Každá divize měla deset tisíc vojáků, více než tři sta tanků a bojových vozidel pěchoty a skládala se ze tří pluků, každý pluk pak měl tři prapory. Tato struktura sice výrazně zjednodušovala výcvik a masové nasazení vojenské síly, ale byla značně nepružná a příliš se nehodila do ruské představy limitované války.
V roce 2012 proto začalo Rusko organizovat pozemní síly do brigád, kterými byly nahrazeny jak divize, tak pluky. Každá brigáda pak může „vyrobit“ jedno až dvě praporní úkolové uskupení.
Pružnost jako cíl
V současné době se sice Rusové k původnímu organizačnímu schématu částečně vrátili, bojové jednotky pozemní armády jsou ale stále tvořené právě těmito praporními úkolovými uskupeními (anglicky Battalion tactical group a rusky pak Батальонная тактическая группа).
Tato uskupení coby výsledek reformy nyní představují základní taktickou bojovou jednotkou současné pozemních sil ruské armády a právě je Rusko nasadilo v invazi na Ukrajinu. Praporních uskupení použilo minimálně 120 ze zhruba 160, které je schopno reálně vytvořit. Jedná se tedy zhruba o 80 až 95 tisíc mužů. Zbytek armády, zhruba 90 až 100 tisíc mužů, tvoří vojáci z podpůrných jednotek.
Samotná jednotka se skládá zhruba z šesti set až osmi set vojáků a důstojníků. Pokud se na jednotku podíváme z hlediska jejího technického vybavení, tak obyčejně má k dispozici kolem deset až třináct tanků, baterii raketového dělostřelectva o počtu šesti strojů a baterii hlavňového dělostřelectva, také o šesti strojích.
Jádro jednotky tvoří mechanizovaný prapor s třiceti až pětačtyřiceti bojovými vozidly pěchoty a s dvěma až třemi rotami pěšáků. Do každého transportéru se přitom vejde asi šest až sedm pěšáků. Kromě toho má jednotka i dvě baterie protivzdušné obrany.
Smyslem této změny bylo vytvořit maximálně pružné bojové uskupení schopné využívat tradičních schopností ruské armády – tedy těžkou pěchotu, mechanizované jednotky a velkou palebnou sílu. Taktické jednotky všechny tři tyto silné stránky kombinují v jednom.
Ocelová pěst, které chybí prsty
Ruské praporní úkolové uskupení má výhodu ve velké koncentraci těžkých zbraní raketového i „klasického“ dělostřelectva. To znamená, že jednotka má silnou palebnou sílu, kterou může kdykoliv využívat pro své účely. Navíc může protivníka zasahovat na značnou vzdálenost i zpoza svého průzkumu, což umožňuje jejímu veliteli šetřit síly jednotky.
Jako všechno má i toto uskupení z hlediska vojenské takticky svoje slabiny, které ale ruské velení dobře zná. Největší nevýhodou tohoto uskupení je, že jednotka má relativně málo pěšáků, a ti pak chybí například v městských bojích. Právě je to zřejmě i jeden z důvodů, proč jsou vidět v městských střetech při bojích s ukrajinskou armádou tak často osamocené tanky, jako by bez podpory „své pěchoty“. Jak moc je právě tohle důležité, je popsané ZDE.
Zjednodušeně: Jednotka se při vjezdu do zástavby rozpadne a ve složitém městském terénu nefunguje jako jedno těleso. Menší množství pěchoty navíc znamená, že když dojde ke ztrátám, bývá obtížné tuto lidskou sílu systémově nahrazovat.
Náročná koordinace
Další nevýhoda vyplývá právě z toho, že na veliteli praporního úkolového uskupení spočívá veškeré rozhodování. Musí se zabývat prakticky všemi zbraněmi, které má jeho jednotka k dispozici. V boji nebo při složitější koordinaci s ostatními jednotkami ovšem může snadno docházet k takzvanému zahlcení velení. Podle analytika Marka Canciana z Center for Strategic and International Studies to může představovat významný problém.
„Čím více zbraní musí velitel koordinovat, tím obtížnější je to úkol a tím vyšší jsou požadavky na výcvik. To ale v minulosti nebyla silná stránka Ruska,“ uvádí.
Takových kvalitních velitelů schopných obsáhnout prakticky všechny stránky pěchotní války nemůže být nikdy dostatek – a pokud je nepřítel cíleně likviduje (například pomocí odstřelovačů), může být nesnadné je rychle nahrazovat.
Kromě toho je jednou ze zásadních systémových nevýhod podle západních analytiků také obecný nedostatek styčných důstojníků, kteří řeší koordinaci úkolových uskupení v rámci větších taktických celků. Jde o vysoce kvalitní profesionály, kteří musí zvládat obrovské množství úkolů, v kombinaci s problematickou a často i nezabezpečenou radiovou komunikací to představuje v současné době prakticky neřešitelný problém.
Jednotka sama o sobě nemá odpovídající logistiku, a i když bojuje a je nasazována samostatně, není schopna sama sebe zásobovat. Munici, potraviny, léky a novou výstroj tedy musí získávat případ od případu od vyšších organizačních složek. Je možné, že i tohle přispívá k tak často pozorovaným problémům ruských jednotek na Ukrajině s nedostatkem těchto základních složek válečné mašinérie.
Testováno na Donbase. S úspěchem
Reforma ruské armády byla až do bojů na Donbase jen teoretická, teprve tam měla nová podoba praporních úkolových uskupení možnost ukázat, jak opravdu fungují.
Jak podle ruských, tak i podle západních analytiků se ve východoukrajinském boji osvědčily. Proč je tedy jejich současná „pomalost“ a relativně nižší výkonnost na Ukrajině natolik odlišná?
Důvodem je zřejmě fakt, že na Donbase jich nikdy nebylo nasazeno mnoho najednou, většinou do deseti. To mělo zásadní výhodu v tom, že veškerá podpora se mohla soustředit právě na ně. Navíc jejich malý počet se projevil pozitivně i z hlediska vybavení, které tak pro tyto bojující uskupení mohlo být staženo z jiných jednotek z celé Ruské federace.
Fungovaly pak opravdu jako výše popsaná ocelová pěst drtící nepřítele. Jenže za současné situace na Ukrajině to není možné – ocelová pěst za sebou nemá onu podporu stejně silné zásobovací paže, která by dala úderu sílu.
