Evoluce klokanů byla složitější, než se zdálo. Zatímco ti první ještě všichni skákali, později se rozdělili na skupiny, které chodily, lezly nebo kráčely. Jenže přežili jen ti skákající. Ukázal to nový výzkum australských vědců.
Ne všichni klokani byli skokani. Vědci popsali i druhy chodící po zadních jako lidé
Když se řekne klokan, vybaví se asi hned dvě věci: kapsa na břiše a skákání. Jenže nový výzkum ukázal, že tato tolik typická metoda pohybu byla u praklokanů docela výjimečná. V minulosti se totiž pohybovali mnoha rozmanitými způsoby.
Evoluční biologové v této studii důsledně prozkoumali fosilní doklady o klokanech. Podařilo se jim přitom shromáždit údaje o těchto tvorech za posledních 25 milionů roků – a pak na základě dochovaných kostí zejména z dolních končetin analyzovali, k čemu byly určené a jaký to mělo vliv na jejich motoriku.
- Nejlepšími skokany mezi klokany jsou druhy, které patří do rodu Macropus, doslova „velké nohy“. Díky svým velkým nohám dokáží jedním skokem urazit až 9 metrů a pohybovat se díky tomu rychlostí více než 48 kilometrů za hodinu. Klokani při skocích používají k udržení rovnováhy svůj silný ocas.
Výsledky naznačily, že rychlé a vytrvalé skákání typické pro moderní velké klokany, bylo v pravěku vzácné. Tito vačnatci se místo toho pohybovali chůzí po čtyřech, ale u některých druhů také po dvou. Rozmanitost klokaních pohybů ale zmizela s velkým vymíráním větších zvířat, k němuž došlo na konci pleistocénu – tedy na konci této části čtvrtohor.
Nejstarší známé typy klokanů z doby před 25 až 15 miliony let nejčastěji chodily, lezly a šplhaly – když už skákaly, tak jen velmi pomalu. Všechna tato zvířata byla ale poměrně drobná, s hmotností do 12 kilogramů – větší klokani se na Zemi objevili až před asi 10 miliony lety. Tehdy se díky vysychání krajiny otevřelo více možností snadného přístupu ke zdrojům a oni toho dokázali využít.
Analýza dat ukázala, že při větších tělesných rozměrech je skákání dost problematické. Důkazem je, jak málo rozměrnějších zvířat tento druh pohybu používá. Přesto se evoluce klokanů touto cestou vydala a dokázala jejich těla pro takovou specializaci uzpůsobit. Díky tomu i moderní velké druhy těchto vačnatců skvěle skáčou, přestože samci mohou vážit až sto kilogramů (většinou ale mají do sedmdesáti kilo).
- Většinu českých názvů pro exotická zvířata vymyslel přírodovědec Jan Svatopluk Presl v 19. století. Klokana chtěl původně nazvat podle způsobu pohybu „skokan“, ale takové zvíře už existovalo v podobě žáby. A tak vybral nejpodobnější slovo. Z češtiny později převzali jméno zvířete Chorvaté.
Christine Janisová, která výzkum vedla, k výsledkům dodala: „Chceme, aby lidé ocenili, že velcí klokani byli ještě před 50 tisíci lety mnohem rozmanitější než nyní. To může také znamenat, že tehdejší životní prostředí v Austrálii bylo poněkud odlišné od dnešního. Moderní velcí skákající klokani jsou totiž v evoluci klokanů výjimkou.“
Evoluce klokanů byla podle profesorky Janisové značně složitá a rozvětvená. Skákání sice zřejmě vzniklo už na počátku jejich vývoje, ale se vznikem klokanů větších rozměrů se začali tito vačnatci specializovat. Zajímavé je, že ty druhy, které vsadily na něco jiného než skákání, neuspěly. Vymřely. Týká se to například protemnodonů, kteří se většinu času pohybovali po čtyřech, ale i sthenurinů, kteří vsadili před asi 15 miliony lety na chůzi po zadních.
Proč právě skákání?
Vědci zatím nemají jasnou odpověď na to, co bylo v Austrálii tak zvláštního, že umožnila takovou specializaci. Hlavní příčinou mohlo být sucho, ale podle řady vědců je to příliš zjednodušující vysvětlení – podobné podmínky panovaly na více místech světa a stokilová skákající zvířata se tam nevyskytují.
Další příčinou mohla být reakce na nějaké predátory nebo rostliny v tehdejších ekosystémech, ale i pro tyto závěry je ještě zapotřebí více důkazů.
