Vědci nalezli v třetihorním baltském jantaru důkazy, že nejen vzhled hmyzu, ale ani jeho chování se příliš nemění celé desítky milionů let. Na výzkumu se podíleli významným způsobem i čeští experti.
Přibližně před čtyřiceti miliony let se termití pár druhu Electrotermes affinis zrovna věnoval námluvám. Vtom ale jedna noha samce uvázla v něčem lepkavém. A pak i druhá. Nakonec pryskyřice polapila oba tvorečky.
Tato dosud jediná známá fosilie páru termitů poskytla vědcům z Biologického centra Akademie věd ČR a Okinawského institutu vědy a technologie v Japonsku jedinečnou příležitost analyzovat chování při páření u již vyhynulého hmyzu a pochopit, jak věrně je toto chování zachyceno v jantaru.
Objev začal při brouzdání na internetu
Tuto vzácnou zkamenělinu objevil úplnou náhodou český vědec Aleš Buček z Entomologického ústavu v internetovém obchodu pro sběratele a okamžitě rozpoznal její vědeckou hodnotu. „Fosilie termitů jsou docela běžné, ale tento kus byl unikátní, protože obsahuje pár. Viděl jsem stovky jantarů s termity, ale nikdy v nich nebyla dvojice,“ popsal vědec.
Když si ji koupil, mohli vědci začít se studiem. Využili metodu takzvané rentgenové mikrotomografie, která umí zobrazit živé organismy, aniž by vzorek poškodila. „Určení druhu nebylo vůbec snadné, protože před poznávacími znaky těl termitů byly bubliny,“ zmínil komplikace další z autorů Simon Hellemans.
Přesto se to nakonec podařilo a skenování odhalilo nejen to, že se jedná o druh Electrotermes affinis, ale také to, že v jantaru pohřbení termiti jsou samec a samice ležící u sebe, přičemž samice se ústní částí dotýká zadečku samce.
Termití páření připomíná tandemový běh
Tento výjev ze života termitů výzkumníci dobře znali. Mnohokrát ho totiž pozorovali u současných druhů, které při páření provádějí takzvaný tandemový běh. Označují se tak koordinované pohyby, kdy se při běhu jeden partner ústním ústrojím dotýká zadečku druhého, aby se při hledání budoucího hnízda udrželi pohromadě.
Na fosilii však byla nápadná nezvyklá pozice páru. Místo aby samec a samice leželi za sebou, byli vedle sebe. „Zaměřili jsme se na to, jak fosilie vznikají a jak se mění chování během smrti hmyzu,“ vysvětluje Nobuaki Mizumoto, který v současné době působí na Auburn University v USA. Konzervace v pryskyřici totiž není okamžitá, obvyklé chování hmyzu při páření se přeruší a jejich pozice se během obalení lepkavou hmotou mění. Svou hypotézu o tom, že posun polohy termitů způsobily síly při vzniku jantaru, vědci otestovali v laboratoři.
Jejich pokusy s pářícími se termitími páry za využití kamerového systému a automatické analýzy videonahrávek ukázaly, že i když vůdčí jedinec páru uvázne na lepkavém povrchu, druhý neuteče ani neopustí svého partnera, ale následuje ho a sám se také přilepí – v pozici velmi podobné páru zvěčněnému v jantaru. „Pokud pár potká predátora, většinou uteče, ale na lepkavém povrchu si pravděpodobně neuvědomuje nebezpečí a uvázne,“ vysvětluje Mizumoto.
Díky neotřelému přístupu pomocí rekonstrukce procesu uváznutí v pryskyřici mohli vědci popsat chování vyhynulého druhu s novou přesností: „Zkameněliny mohou být nejlepším důkazem a přímým oknem do minulosti,“ dodává Aleš Buček.
