Spousta lidí se shoduje na tom, že někdy zaslechla nějaké slovo v neznámém cizím jazyce – a z nevysvětlitelného důvodu jim připadalo sprosté, urážlivé nebo neslušné. Několik studií se teď pokusilo tento fenomén popsat.
Nadávky a urážky znějí v různých jazycích podobně. Vědci našli nové pravidlo, jímž se řídí
Psychologové z Londýnské univerzity zjistili, že slova, která používáme k nadávání, se v různých jazycích nápadně podobají. Vysvětlují si to tím, že mohl existovat jakýsi univerzální fonetický vzorek fungující napříč jazyky – možná proto, že má velmi starý základ.
Podle psychologů Shiri Lev-Ariové a Ryana McKaye nadávky na celém světě obvykle postrádají takzvané „aproximanty“, tedy zvuky, které vznikají přiblížením rtů, zubů, tvrdého patra nebo jazyka k sobě, aniž by došlo k jejich úplnému kontaktu. V češtině je to typicky hláska „J“ anebo zvuk označovaný písmenem „U“ ve slově auto.
Jazykovědci si všimli (a výzkumy potvrdily), že tyto hlásky chybí u nadávek prakticky ve všech jazycích. Důsledkem je to, že znějí velmi „tvrdě“, bez ohledu na to, v jakém jazyce jsou vysloveny. Práce doplňuje jinou nedávnou studii, která zase zjistila, že v nadávkách nečekaně často převažuje hláska „R“.
Zvukový symbolismus
Vědci pracují s hypotézou založenou na teorii takzvaného zvukového symbolismu – ta říká, že některé jazykové jevy vyvolávají stejnou reakci, ať už je využívá jakákoliv řeč. Jde například o zdrobněliny nebo slova označující něco malého; podle řady výzkumů se dají snadno odlišit od slov s opačným významem.
Jako typický příklad se uvádí dvojice tureckých slov büyük a küçük. Jedno z nich znamená velký, druhé malý. Drtivá většina testovaných lidí správně pozná, že küçük je malý. Slavná je také studie, která ukázala, že mluvčí více než dvacítky různých jazyků mají tendenci spojovat nesmyslné slovo „bouba“ s kulatým tvarem a „kiki“ s ostrým. Tato zjištění naznačují, že některé souhlásky mohou lidským uším znít řezavěji než jiné, což by se mohlo týkat i nadávek.
Požadavek vědců: Nadávejte!
Aby vědci tuto myšlenku ověřili, požádali dvacet mluvčích pěti vzdálených jazyků, aby vyjmenovali co nejvíce nadávek. Po odstranění opakování, variací a rasových nadávek se výzkumníci shodli na 34 nadávkách a frázích v hebrejštině, 14 v hindštině, 14 v maďarštině, 17 v korejštině a 26 v ruštině.
Při analýze zvukové stránky těchto slov výzkumníci našli znatelný nedostatek aproximant v nadávkách. Autoři studie pak ještě vytvořili dva experimenty, aby zjistili, jak jsou tyto zvuky vnímány.
V první studii testovali, jestli 215 účastníků, kteří hovořili šesti různými jazyky, zařadí nesmyslná slova mezi nadávky, nebo slušné výrazy jen podle toho, jak jim zní. Ukázalo se, že slova, která obsahovala aproximanty, lidé považovali za nadávky výrazně méně často, než ta s nimi.
Výjimka
Jak už to tak ve vědě bývá, našla se hned výjimka – tou je francouzština, která má relativně více nadávek s aproximantami než jiné jazyky. Příčiny mohou být kulturní nebo náboženské. V řadě jazyků se ostatně vulgarity přeměnily na slova, která původní nadávku jen připomínají. Typickými příklady jsou české „Do Prčic“ nebo „Kudla!“
Tato studie, která vyšla v odborném časopise Psychonomic Bulletin & Review, je dalším náznakem toho, jak hluboko mohou vést kořeny jazyků a čím vším je lidská komunikace ovlivněná.
