Údaje z americké sondy Cassini prozradily, že na rovníku Saturnova měsíce Titanu zuří prudké a silné prachové bouře. Titan je tak teprve třetím tělesem ve Sluneční soustavě, kde byl tento jev pozorován – po Zemi a Marsu.
Vědci díky tomuto novému objevu lépe pochopí, jak funguje nesmírně dynamický systém na největším měsíci planety Saturn. „Titan je velmi aktivní měsíc,“ komentoval objev astronom Sebastian Rodriguez, který je hlavním autorem práce, v níž jsou bouře popsány. Experti už mají poznatky o geologii měsíce a exotickém cyklu uhlovodíků. Teď si do seznamu mohou přidat další podobnost se Zemí a Marsem – aktivní cyklus, během něhož se organický prach může zvedat z velkých dun kolem rovníku Titanu.
Titan je sice vzdálený od Slunce a pro člověka představuje velmi nehostinné prostředí, přesto je v mnohém podobný Zemi. Je to jediný měsíc ve Sluneční soustavě se silnější vlastní atmosférou a současně jediné vesmírné těleso s výjimkou Země, kde jsou si astronomové stoprocentně jistí kapalným povrchem.
Právě tady je však podstatný rozdíl: zatímco na Zemi jsou řeky, jezera i moře naplněná vodou, na Titanu je tvoří hlavně metan a etan, které protékají různými přírodními nádržemi. Během tohoto cyklu se uhlovodíkové molekuly vypařují, kondenzují v oblacích a pak prší zpět na povrch. Obdoba toho, co se děje na Zemi s vodou.
Počasí se na Titanu také mění podle ročních období, podobně jako na Zemi. Zejména v době rovnodennosti, když Slunce přechází přes rovník měsíce, mohou vznikat v tropických oblastech masivní oblaka. Ta jsou pak příčinou silných metanových bouří. Sonda Cassini takové bouře pozorovala rovnou několikrát, když kolem Titanu prolétala.
Není mrak jako mrak
Rodriguez a jeho kolegové analyzovali údaje o průletu sondy Cassini z roku 2009. Když si na snímcích rovníku všimli několika světlejších míst, zpočátku si mysleli, že se jedná právě o metanové bouře. Nicméně podrobnější analýza prokázala, že jde o něco úplně jiného.
„Z toho, co víme o vzniku mračen na Titanu, můžeme konstatovat, že taková oblaka se v té době a na takovém místě nemohla zformovat,“ popsal Rodriguez. Když vědci vyloučili i další potenciální možnosti, zůstala jediná: musí se jednat o prach, který se uvolnil z dun.
Ten se objevuje, když se organické molekuly, které vznikají při interakci metanu se slunečním světlem, zvětší natolik, že padají k zemi. Přestože jde o první pozorování, nejde podle Rodrigueze o velké překvapení – věda existenci takových prachových bouří předvídala. Potvrzení tohoto faktu ale naznačuje, že by pohyblivé mohly být také samotné pískové duny, které pokrývají rovníkové oblasti Titanu.
