Americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) oznámil, že mrtvá zóna v Mexickém zálivu je nyní největší v dějinách.
Mexický záliv se s mrtvými zónami potýká již dlouhá desetiletí, monitorují se od šedesátých let dvacátého století. V posledních pěti letech se mrtvá zóna zmenšovala, letos však dosáhla maximální rozlohy přes 22 000 kilometrů, což přibližně odpovídá velikosti celé Moravy bez Slezska.
Co je mrtvá zóna
Mrtvé zóny v oceánu vznikají paradoxně jako důsledek nadbytku života. Když se do moře dostanou umělá hnojiva, uvolňuje se z nich dusík a fosfor. Tyto látky jsou ideálním zdrojem živin pro mořské řasy – když mají fosforu a dusíku přebytek, masivně se množí. Mrtvé řasy pak klesají k mořskému dnu, kde se rozkládají. Při všech těchto procesech se ve velkém množství spotřebovává kyslík z vody. A bez kyslíku není života: když je ho nedostatek, zvířata buď v oblasti rovnou umírají, nebo ji v lepším případě jen opouštějí.
Letos zasáhly středozápad Spojených států extrémně vydatné deště. Z polí se do velkých řek proto dostalo větší množství hnojiv, jejich proud pak donesl dusík a fosfor až do vod Mexického zálivu.
Dobrou zprávou je, že mrtvé zóny nejsou věčné – jakmile se řasy rozloží, voda začne mít kyslíku opět dostatek. Nejčastěji taková mrtvá zóna zmizí na přelomu podzimu a zimy. Jenže dopady její existence mohou být trvalé: postihuje produkci ryb, zastavuje růst krevet.
Co s tím?
Zatím neexistuje řešení, které by zabránilo splavování hnojiv do řek; dá se tedy očekávat, že se tato situace bude v dohledné době opakovat. Jediná cesta by bylo nastavit limit pro množství živin, které jsou součástí hnojiv. Ale nastavit taková pravidla by v USA bylo nesmírně náročné: jednak proto, že by poškodila farmáře, za druhé proto, že by takovou regulaci, aby měla nějaký smysl, muselo přijmout přibližně pětadvacet států.
