Keporkaci se chovají divně, tvrdí vědci. Obrana příslušníků cizího živočišného druhu je v přírodě zcela nepřirozená – provozuje ji vlastně jen člověk.
Roku 2012 pozorovali mořští biologové, jak skupina kosatek zaútočila na samici plejtvákovce a její mládě. Podařilo se jim samici zabít, jenže pak se před biology odehrálo divadlo, jaké nikdy neviděli.
Na místo incidentu dorazilo stádo 14 keporkaků, kteří kolem mláděte plejtvákovce udělali živou hradbu, aby zabránili kosatkám zabít ho. Jeden z keporkaků, který se držel u mladého plejtvákovce nejblíže, s ním živě a hlasitě komunikoval. Když se některá z kosatek přiblížila, odháněl ji pomocí úderů ocasem.
Bitva o mládě trvala šest a půl hodin. Keporkaci vydrželi plejtvákovce bránit přesto, že se poblíž vyskytovalo obrovské mračno krilu – klasické potravy keporkaků. Muselo je to stát spoustu energie a z jakéhokoliv čistě evolučního pohledu jejich chování nedává vůbec smysl. Například tím, že kosatky zůstaly hladové, mohly v blízké budoucnosti představovat riziko pro samotné keporkaky.
Keporkak, ochránce slabších
Tato situace byla poprvé zaznamenána přímo vědci, ale jiných svědectví o takto podivném chování keporkaků existuje mnohem více. V odborném časopise Marine Mammal Science vyšla studie, která analyzovala všechny takové zkušenosti: za 62 let došlo k 115 takovým interakcím mezi keporkaky a kosatkami.
Autoři v této práci popsali, že keporkaci kosatkám brání v útocích na jiné druhy zvířat často – a nejde jen o nějakou konkrétní skupinu, takové chování se objevuje po celém světě. Vědci se pokusili také odpovědět na základní otázku; proč to vlastně dělají? Odpověď zní, že z toho musí mít nějaký prospěch. Jaký?
Kosatky útočí i na keporkaky; na dospělého jedince si sice netroufnou, na to jsou až 15 metrů velcí kytovci příliš velkým soustem. Ale mohou zabíjet jejich mláďata – a také se o to někdy pokoušejí. Je tedy možné, že toto chování vzniklo jako reakce na podobné útoky. Když keporkaci vidí útok kosatky na mládě nebo jiného menšího tvora, následují instinkt a brání ho - i když nepatří k jeho vlastnímu druhu. Zdá se, že keporkaci nereagují na „křik“ kořisti o pomoc, ale na útočné zvuky kosatek.
Možná se takto keporkaci jen snaží zabránit tomu, aby se kosatky nažraly – když budou mít nedostatek energie, zeslábnou a nebudou mít dostatek sil k tomu, aby lovily silné keporkaky.
Jde však doposud jen o hypotézy a bude potřeba ještě mnoha dalších analýz podobných soubojů mezi skupinami keporkaků a kosatek.
