V Etiopii je v amharštině známá jako Dinkinesh (či Dinkineš), což znamená „jsi překrásná“. Neúplná kostra samice hominida druhu Australopithecus afarensis přezdívaná Lucy, která žila před asi 3,2 miliony let, byla nalezena přesně před 50 lety – 24. listopadu 1974, v etiopské Afarské pánvi v údolí řeky Awaš poblíž vesnice Hadar americkým paleoantropologem Donaldem Johansonem z Clevelandského muzea přírodní historie.
Jméno jí dala píseň. Pravěkou „celebritu“ Lucy objevili vědci před 50 lety
Události: 50 let od nalezení Lucy (zdroj: ČT24)
Své jméno dostala podle písně „Lucy in the Sky with Diamonds“ od skupiny The Beatles, kterou si členové týmu expedice přehrávali stále dokola. Po zveřejnění objevu se Lucy stala téměř celosvětovou celebritou – ve skleněné vitríně podnikla šestileté turné po Americe, byla tehdy také prohlášena za nejstaršího známého předka rodu Homo a stejně tak i všech ostatních hominidů. Nyní se ale ví, že v té době (a také mnohem dříve) vedle sebe žili různí hominidé, a australopitékové byli jen jednou ze skupin.
Vzhledem spíš šimpanz než člověk
Lucy, která má vědecké příjmení AL 288-1, byla vysoká asi 1,1 metru, vážila necelých 30 kilo a po sestavení kostí (zachovalo se jich asi 40 procent) se podobala šimpanzovi. Její kosti pánve a nohou ale byly ve své funkci téměř identické s kostmi moderních lidí, což značilo, že Lucy spadá mezi hominidy, kteří stáli a chodili vzpřímeně.
Rekonstrukce Lucy z různých úhlů
V roce 2011 pak američtí vědci oznámili, že v etiopském Hadaru nalezli nártovou kůstku druhu Australopithecus afarensis. Paleontologové z Missourské univerzity a Arizonské státní univerzity pod vedením Carol Wardové popsali tuto nártovou kost Lucyina vrstevníka, která jednoznačně prokazovala, že chodil. Objev vypovídá o tom, že australopitékové – na rozdíl od starších adripitéků – nevyhledávali bezpečný úkryt pro spaní ani jedlé plody v korunách stromů, nýbrž převážnou část života trávili dole na zemi.
Zmíněná kost byla nalezena v hadarské lokalitě s označením 333, která je nejhojnějším nalezištěm ostatků australopitéků. Lokalita je známá také jako „Místo první rodiny“, protože zde bylo nalezeno několik stovek kostí patřících různým jedincům. Pravděpodobně zahynuli ve stejnou dobu při nějaké živelné katastrofě, například při záplavách nebo sesuvu půdy.
Adolescentní australopitečka
Díky lebeční kosti se zachovalou dolní čelistí vědci odhadli přibližný věk, ve kterém Lucy zemřela. V době smrti musela být již dospělá, protože se jí prořezaly zuby moudrosti, a byly dokonce i trochu obroušené. Zatímco dnešnímu člověku „osmičky“ rostou do 18. roku věku, u šimpanzů se objevují už mezi jedenáctým a třináctým rokem života. A protože se hominidé vyvíjeli rychleji než moderní lidé, ale pomaleji než šimpanzi, odborníci usoudili, že Lucy mohlo být v době úmrtí něco mezi 12 a 18 lety.
Při podrobnějším zkoumání jejích ostatků se potvrdilo, že jde o druh, který se nedá zařadit do žádné známé skupiny hominidů. V roce 1978 dostala Lucy odborný název Australopithecus afarensis a narušila dosud přijímaný obrazec vývojových stupňů lidského druhu.
„Vědci už dnes neradi používají termín chybějící článek, protože by to znamenalo, že existoval jediný předek, který tvořil most mezi africkými lidoopy a moderním člověkem,“ vysvětlil později Donald Johanson. Řetězec evoluce je dle něj dlouhý a nepřetržitý, trvá miliony let a je propojen mnoha různými druhy.
Nalezení a definování Australopithecus afarensis v 70. letech minulého století zdůraznilo skutečnost, že opičí předek se „okamžitě“ nepřeměnil na tvora podobného člověku, ale že různé části stavby těla se měnily pozvolna a v různých časech.
Lebka Lucy
Slova doktora Johansona později potvrdil i další významný nález. V roce 2010 byla v Etiopii objevena lebka samce druhu Australopithecus anamensis, který žil ve stejné době jako Lucy. Nebyl tedy jejím předchůdcem, jak vědci původně soudili z předchozích, mnohem starších nalezených ostatků. Oba druhy vedle sebe žily nejméně sto tisíc let a vývojově na sebe nenavazovaly.
V roce 2016 zaujala experty studie zveřejněná v odborném magazínu Nature, podle které Lucy zahynula zřejmě po pádu ze stromu. Tvrdil to tým Johna Kappelmana z Texaské univerzity v Austinu. Řada vědců ale s výkladem nesouhlasila, a to včetně jednoho z objevitelů kostry Johansona, poznamenala agentura AP.
Zpět do rokle
Objev a následnou rekonstrukci Lucy poutavě popsal Johanson ve své knize. Uvádí zde, jak dlouho a neúspěšně hledal na vyprahlé pláni, až se rozhodl znovu se podívat na dno jedné malé rokle. Té samé, kterou už několikrát před ním prohledávali jiní. Také nejprve nic neviděl. Až když už se otáčel k odchodu, spatřil úlomek pažní kosti. Jen kousek od prvního nálezu se povaloval úlomek lebky a zhruba o metr dál kousky stehenní kosti, obratle, půlku pánve, žebra a části čelisti. Žádná z kostí nebyla přítomná dvakrát, což mohlo znamenat jediné – že jde o jedinou kostru.
Spolu s pozdějšími objevy – zejména nálezem známým jako Dikika či Selam z roku 2000 – mohli badatelé postupně doplnit skládačku druhu Australopithecus afarensis a popsat celý jeho vývoj.
Neznámá pravěká celebrita
Příčinu smrti Lucy se dosud nepodařilo určit. Kostra nevykazuje známky posmrtného poškození kostní hmoty, což je charakteristické pro zvířata usmrcená dravci. Jediným viditelným poškozením je známka kousnutí masožravcem na horní části levé stydké kosti, která zřejmě vznikla přibližně v době smrti, ale která nutně nemusí souviset se skonem samotným.
Podle některých odborníků již Lucy není prvním hominidem (protože již tehdy koexistovalo několik hominidů), zůstal jí ale titul prvního hominida prolamující časovou bariéru tří milionů let. Lucy se tím „zabydlela“ v epoše, v níž se podle genetiků „rozešli“ hominidé se šimpanzy. To se mělo stát právě přibližně před třemi miliony let.
Pro zasazení Lucy do pomyslného evolučního stromu života lze uvést další nálezy. Například hominid Ardipithecus ramidus, objevený v roce 1992, žil před zhruba 4,4 miliony let. Ardipithecus kadabba, nalezený v letech 1997 až 2002, je datován do časů před 5,7 miliony let. Stehenní kost vzpřímeného chodce z Keni s názvem Orrorin tugenensis (objevená v roce 2000) má být stará až šest milionů let a lebka z Čadu (nalezena v roce 2001) připisovaná druhu Sahelanthropus tchadensis (nazývaného též Toumai) „posouvá čas“ o sedm milionů let zpět.
Nejstarší dnes popsaný hominid, známý jako Graecopithecus freybergi, měl žít před asi 7,2 miliony let. Tým badatelů pod vedením Němky Madelaine Böhmeové k tomu formuloval v květnu 2017 hypotézu, že vývojové větve člověka a lidoopů se oddělily o několik stovek tisíc let dříve, než se doposud myslelo, a že je možné, že se tak stalo v Evropě, a nikoliv v Africe, jak tvrdila všeobecně uznávaná teorie. Vědci závěr učinili po novém prozkoumání dvou částí těl (dolní čelisti nalezené v Řecku a zubu z Bulharska) hominidů známých jako Graecopithecus freybergi.
Od roku 2007 byly fosilní pozůstatky Lucy a související artefakty vystaveny pro veřejnost na šest let probíhajícím turné po Spojených státech. Výstava byla pojmenována Odkaz Lucy – skryté poklady Etiopie. Původní fosilie pak byly v roce 2013 vráceny právě do Etiopie a na dalších výstavách jsou již používány odlitky.
Kostra Lucy je nyní uložena v Etiopském národním muzeu v Addis Abebě – místo původního skeletu je ale pro veřejnost k dispozici pouze sádrová replika.