Jak člověk mluví, ovlivňuje mnoho záležitostí, podle nové studie na to mají dopad i fyzikální jevy. Protože je blíž rovníku teplejší vzduch, mluví tam lidé výrazně hlasitěji, tvrdí nová studie.
Jižané jsou hlasitější, ukázala studie. Vědci našli nový lingvistický zákon
Jazyky spojují i rozdělují – a jejich vlastnosti také mohou napovídat mnohé o tom, jaké společnosti je používají. To zase lingvistům pomáhá z nepříliš proměnlivé podoby jazyků rekonstruovat zajímavé procesy.
Teď se to podařilo týmu německých a čínských jazykovědců, kteří v nové studii prokázali, že průměrná teplota prostředí ovlivňuje hlasitost některých řečí. „Obecně platí, že jazyky v teplejších oblastech jsou hlasitější než jazyky v chladnějších oblastech,“ komentoval výsledky hlavní autor výzkumu Søren Wichmann.
Může za to fyzika
Základní myšlenka studie spočívá v nepříliš hluboké myšlence: když člověk mluví a poslouchá, je obklopený vzduchem. Vyřčená slova se potom vzduchem nesou jako zvukové vlny. Fyzikální vlastnosti vzduchu proto nutně ovlivňují, jak snadno se řeč vytváří, ale i to, jak ji další lidé slyší.
„Na jedné straně suchý studený vzduch představuje výzvu pro tvorbu hlásek, které vyžadují vibrace hlasivek. Na druhou stranu teplý vzduch má zase tendenci omezovat neznělé souhlásky tím, že pohlcuje jejich vysokofrekvenční energii,“ vysvětluje Wichmann. Tyto faktory by mohly v teplejším podnebí zvýhodňovat vyšší hlasitost některých zvuků řeči, podle míry jejich sonority. Ta označuje, velmi zjednodušeně, to, jak moc nebo málo překážek mají hlásky při svém vzniku.
Logicky, pokud mají hlásky překonávat překážky v mluvidlech, musejí být hlasitější, proto jazyk obsahující více sonor působí hlasitěji.
Wichmannův tým využil největší světovou databázi jazyků ASJP, která obsahuje základní slovní zásobu 5293 jazyků a neustále v ní přibývají nová slova. Lingvisté zjistili, že jazyky, jimiž se mluví v okolí rovníku, mají vysokou míru sonority. Vůbec nejsilnější je u řečí, jimiž se mluví v rovníkové Africe a Oceánii. A naopak, rekord v nízké sonoritě patří salíšským jazykům na severozápadním pobřeží Severní Ameriky.
Sališové jsou indiánské kmeny žijící v kanadské provincii Britská Kolumbie a amerických státech Washington a Oregon. Jejich jazyky tvoří vlastní jazykovou skupinu.
Bez výjimek by to byla nuda
Tento trend je sice podle studií jasný, ale samozřejmě i v něm se najdou výjimky. Například některé jazyky ve Střední Americe a na jihovýchodě Asie mají poměrně nízkou sonoritu, přestože se jimi mluví ve velmi teplých oblastech.
„Celkově se nám ale podařilo prokázat jasný vztah mezi průměrnou sonoritou jazykových rodin a průměrnou roční teplotou,“ doplňuje Wichmann. Výjimky se podle něj dají vysvětlit. Podle něj výsledky naznačují, že vliv teploty se vyvíjí jen pomalu a formuje zvuky jazyka až v průběhu staletí, nebo dokonce tisíciletí.
Jazyk popisuje svět, svět mění jazyky
Vědci v současné době intenzivně diskutují o tom, jak moc se jazyky mění pod vlivem okolního prostředí. „Věda dlouhou dobu předpokládala, že jazykové struktury jsou samostatné a společnost nebo okolí je vlastně moc neovlivňovaly. Novější studie, včetně té naší, to začínají zpochybňovat,“ dodává Wichmann.
Jazykovědec věří, že studie, jako je tato, by mohly otevřít nové cesty k poznání lidských společností, například tématu migrace. „Pokud se jazyky přizpůsobují svému prostředí v pomalém procesu trvajícím tisíce let, pak nesou určité stopy tohoto prostředí,“ říká lingvista působící na univerzitě v Kielu.