Z indického přistávacího modulu na povrch Měsíce vyjelo robotické vozítko Pragján. Jeho úkolem bude prozkoumat lunární povrch v oblasti jižního pólu Měsíce, kde indický modul přistál jako první. Jinde na Měsíci se předtím podařilo přistát jen Spojeným Státům, Sovětskému svazu a Číně.
Indický rover už vyjel na měsíční povrch, bude hledat vodu
„Vozítko se spustilo z modulu a Indie se prošla po měsíci,“ napsala Indická organizace pro kosmický výzkum (ISRO) na sociální síti X (dříve Twitter).
Z bezposádkového modulu Vikrám vyjelo šestikolové robotické vozítko zhruba po čtrnácti hodinách po dosednutí. Nyní bude zkoumat měsíční povrch a posílat data a fotografie na Zemi. Tmavé krátery v oblasti jižního pólu by podle vědců mohly skrývat zmrzlou vodu, což by podpořilo plány na budoucí osídlení přirozené družice Země.
Indická mise má za cíl také zkoumat velmi řídkou atmosféru Měsíce a analyzovat regolit, což je vrstva volných částeček a jemného prachu, které se nahromadily za miliardy let na povrchu Měsíce.
Na druhý pokus
Vozítko nazvané Pragján, což v sanskrtu znamená „moudrost“, váží 26 kilogramů, je poháněno solární energií a jeho životnost je plánována nejméně na jeden lunární den, což je asi čtrnáct pozemských dní.
Přistávací modul indické sondy Čandrájan-3 dosedl na povrch Měsíce ve středu. S přistáním v málo prozkoumané oblasti u jižního pólu chtělo Indii v minulých dnech předstihnout Rusko. Jeho modul Luna-25 se ale podle nedělního oznámení agentury Roskosmos vymkl kontrole a narazil do měsíčního povrchu.
Indii se přistání na Měsíci podařilo na druhý pokus. V září 2019 se modul sondy Čandrájan-2, která kolem Měsíce obíhá dodnes, krátce před přistáním jen dva kilometry nad povrchem odmlčel. Havárie byla podle ISRO způsobena závadou softwaru.
Po stopách měsíční vody
Oblast jižního pólu Měsíce je zajímavá především kvůli předpokládanému výskytu zmrzlé vody. Pokud se zjistí, že je dobře dostupná a je jí dostatek, mohla by se stát základem pro budoucí osídlení a těžební aktivity na Měsíci.
O existenci vody na Měsíci spekulovali vědci už v 60. letech minulého století. Vzorky, s nimiž se koncem 60. a začátkem 70. let vrátily americké mise Apollo, se ale zdály být zcela suché.
V roce 2008 výzkumníci z Brownovy univerzity vzorky prozkoumali s pomocí nové technologie a v malých kouscích vulkanického skla našli vodík. V roce 2009 přístroj amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) na palubě indické sondy Čandrájan-1 detekoval vodu na měsíčním povrchu. Podle důkazů mise NASA, která odstartovala v roce 1998, je největší koncentrace ledu v trvale zastíněných kráterech na lunárním jižním pólu.
Přistání mise sledovaly živě v indických ulicích statisíce lidí
Litr vody za milion dolarů
Kapsy dávného ledu by mohly vědcům poskytnout unikátní příležitost ke zkoumání historie vody v naší sluneční soustavě. „Můžeme získat odpovědi na otázky, odkud a kdy se tady voda vzala a jaká je souvislost s vývojem života na Zemi,“ uvedl podle zpravodajského serveru BBC Simeon Barber, který spolupracuje s Evropskou kosmickou agenturou (ESA).
Voda na Měsíci je ale důležitá také z praktických důvodů. Řada zemí i soukromých společností plánuje nové pilotované mise na Měsíc a astronauti budou potřebovat vodu na pití a hygienu. Nové soukromé firmy si podle BBC účtují za kilogram nákladu dopraveného na Měsíc kolem milionu dolarů.
„To je milion dolarů za litr pitné vody. Podnikatelé v kosmonautice nepochybně vidí lunární led jako možnost, jak zásobovat astronauty místním zdrojem vody,“ uvedl Barber.
Molekuly vody je navíc možné rozštěpit na atomy vodíku a kyslíku, které lze použít jako pohon pro rakety. Vědci ale nejprve musí zjistit, kolik ledu na Měsíci je a jestli ho lze efektivně získávat a čistit, aby se tato voda dala bezpečně pít.
Některá extrémní místa na jižním pólu Měsíce jsou navíc nepřetržitě zalita sluncem po dobu až dvou set pozemských dní. „Solární energie je další zdroj (pro zřízení měsíční základny a nabíjení zařízení), který pól nabízí,“ dodává Noah Petro z NASA.
