Chrobáci byli ve starověkém Egyptě uctíváni jako nadpřirozené bytosti: sluneční bůh Cheprer byl zpodobňovaný jako skarab valící před sebou sluneční kotouč. Vědci teď popsali, že i některé reálné schopnosti chrobáků jsou výjimečné.
Lidově se jim říká hovniválové, správně chrobáci. Prosluli hlavně svou ikonickou činností, což je valení kuličky trusu. Jenže při této náročné práci až příliš často narazí na situaci, kdy se před nimi objeví jen těžko překonatelná překážka. Nová vědecká studie prozkoumala, jak to chrobáci řeší.
Dvojice brouků při překonávání překážky velmi pečlivě koordinují své akce, přičemž samci chytají kouli shora a samice se postaví na hlavu, aby kouli nohama odstrčily od země, ukázala studie. Toto neobvyklé kooperativní chování vědci považují za jedinečný příklad spolupráce jiných živočichů než lidí, kteří se snaží přemisťovat předměty, aniž by znali konečný cíl.
Spolupráce není snadná
Podobná spolupráce je u hmyzu známá především u mravenců. Ti umí koordinovaně nejen lovit a bojovat, ale také pak spojit síly, aby úlovek dostali do mraveniště. Také některé druhy sociálních pavouků se chovají podobně – jenže oba druhy to dělají proto, že vědí, kde jejich kořist skončí. Chrobáci jsou ale v úplně jiné situaci: páry chrobáků začínají kutálet svou zapáchající kouli, aniž by tušily, kde se s ní nakonec zastaví.
„Je to první zaznamenaný druh, který se dokáže koordinovat tímto způsobem,“ popsala Claudia Toccová z univerzity ve švédském Lundu, která výzkum vedla. „Nevědí, kam mají namířeno, ale přesto se dokáží koordinovat, aby společně pohybovali nějakým předmětem.“ Chrobáci totiž kuličku valí, dokud nenarazí na nějaké místo, které se hodí k jejímu zakopání, aby jim jejich cennou kořist nikdo neukradl.
Toccoová zkoumala chrobáky vrubounovité, aby pochopila, v čem tato spolupráce spočívá. Její tým nabídl hmyzu kravský trus a pak jen sledoval, jak se zachová, když s kuličkami vytvořenými z trusu narazí na některou z překážek, jež tým připravil. Simuloval tak přirozené prostředí chrobáků, kteří žijí v lesích, kde na něco podobného narážejí neustále. Kuličky dopravují na bezpečné místo buď kvůli potravě, anebo aby do nich nakladli vajíčka.
Ukázalo se, že samci brouků se vždy ujali role tahounů koulí. Postavili se před kouli, uchopili ji předními končetinami a pak ji táhli za sebou, a tím pádem couvali. Samičky jim při tom vždy pomáhaly zezadu, přičemž kouli tlačily vpřed zadními končetinami.
Na rovném terénu se oba brouci pohybovali stejnou rychlostí, ale to se změnilo při kontaktu s překážkou. Samci se na ni pokusili vyšplhat a při tom táhli kouli za sebou. Samice zůstaly pod překážkou, postavily se na hlavu a samci pomáhaly tím, že kouli vzpíraly nad sebe silnějšími zadními končetinami. Jakmile se jim podařilo kuličku zvednout, zůstaly na ní zavěšené a samec pak vytáhl nahoru jak kuličku, tak svou partnerku. Podle Toccové pak musel zvedat asi desetinásobek své tělesné hmotnosti.
Samice měly ještě jednu roli. Pomáhaly samci tím, že je zachraňovaly před pádem. Samec se totiž mnohdy na vrcholu překážky držel jen s vypětím všech sil, přičemž jejich družky je stabilizovaly. V experimentech se také ukázalo, že když kuličku valila dvojice, byla výrazně rychlejší než osamělí brouci. A také partneři dokázali snadněji a efektivněji překážky překonat než sólisté.
Podle autorů studie je zjevné, že tato nutnost koordinace vede u chrobáků k chování, které samce a samice přivádí k častější spolupráci. Vytváření dvojic tedy dává smysl, ale i nadále zůstává záhadou, jak brouci koordinují své akce. „Jak spolu brouci s mozkem menším než zrnko rýže komunikují? A jak se při plnění tohoto úkolu vzájemně koordinují?“ nabízí otázky Toccová. „Vždyť ani nevědí, kam jdou.“ Odpovědi na tyto otázky zatím nemá, ale doufá, že je jednou najde.
