Lidé vyrobili jen málo odolnějších předmětů, než jsou černé skříňky v letadlech. Vydrží na krátkou dobu přetížení 3400 G, teplotu kolem 1100 stupňů Celsia až na hodinu a tlak vody v hloubce 6 kilometrů po dobu 30 dnů. Po tom všem se dá z černé skříňky dostat spousta údajů, které pomáhají při vyšetřování příčin leteckých katastrof.
- Černá skříňka vydrží teplotu až 1100 stupňů. Pro srovnání: teplota tání železa je při normálním tlaku 1535 stupňů Celsia.
Černé skříňky (správně se jim říká letové nebo havarijní zapisovače) jsou ve skutečnosti dvě. Bývají uložené v zadní části letadla, která je statisticky nejméně poškozenou částí stroje po nehodě: když letadlo padá, většinou havaruje po směru letu. Jsou umístěné pod sebou.
Ta horní – flight data recorder – zaznamenává technická data, jako je poloha letounu, poloha řídicích ploch, poloha plynových pák, teplota v prostředí nebo režimy motorů. Ta dolní – cocpit voice recorder – zachycuje komunikaci pilotů se zemí, mezi nimi a hlavně je v ní prostorový mikrofon, který zaznamenává všechny zvuky z pilotní kabiny. Celkem jde o přes osm stovek různých parametrů, sto je bezprostředně důležitých pro vyhodnocení běžného letu.
Oválná skříňka musí vydržet všechno
- Výraz černá skříňka se dnes používá spíše kvůli kontextu než kvůli barvě. Černá symbolizuje spíše temné okolnosti, kvůli nimž musí být hledána a využita.
Typická černá skříňka je oválná oranžová krabice velká asi půl metru o hmotnosti mezi pěti a šesti kilogramy. První černé skříňky sice opravdu byly černé a hranaté, velmi rychle ale změnily barvu na jasně oranžovou – mnohem lépe se po nich tak pátrá.
Kulatý tvar se zaoblenými rohy zase umožňuje, aby se skříňka při pádu na pevnou zemi kutálela; značně se tak zmenšuje její poškození. Skříňky jsou dvakrát obaleny v titanu nebo nerezové oceli, používají se na ně nejkvalitnější dostupné materiály. Největší část černé skříňky tvoří baterie, samotný vysílač a přístroj na záznam dat jsou relativně malé. Klíčovou částí je paměť, ta musí být složena pouze z nepohyblivých částí, jinak by se mohla poškodit.
Černou skříňku vynalezl australský inženýr David Warren roku 1954, trvalo to ale pak ještě dva roky, než vyrobil první prototyp. Warren přišel na nápad zaznamenávat dění v kokpitu v roce 1953 při vyšetřování nehody letadla typu Comet, které bylo v té době prvním tryskovým dopravním letadlem.
První prototyp černé skříňky vznikl v roce 1956, trvalo ale několik let, než letecké úřady ocenily kvality těchto zařízení a záznamníky se začaly montovat do dopravních letadel ve velkém.
Warren se narodil v roce 1925 v odlehlé části severovýchodní Austrálie. Jeho otec zemřel v roce 1934 při leteckém neštěstí. David získal technický diplom na Sydneyské univerzitě a v letech 1952 až 1983 byl oporou institutu pro letecký výzkum v rámci australského ministerstva obrany.
V roce 2002 mu byl udělen Řád Austrálie, který patří k nejvyšším vyznamenáním v zemi.
První černé skříňky používaly jako zapisovací médium kovové plátky nebo drátky, do nichž se data vyrývala – měla tak být zaručena naprostá nezničitelnost dat. Bohužel to také znamenalo, že se data nedala přepisovat. U druhé generace černých skříněk se zapisovalo na magnetické pásky, dnes jsou v provozu přístroje třetí generace, které data ukládají do digitální paměti.
Co dělá skříňka
- Černé skříňky musí být v letadlech všech leteckých společností. Jde o nařízení stanovené mezinárodními normami, které vydala Mezinárodní organizace pro civilní letectví.
Baterie v černé skříňce vydrží vysílat asi 30 dní naplno, potom slábnou a signál rovněž slábne. Od roku 2015 jsou vybavené také podvodním vysílačem, který po dobu až 90 dní vydává ultrazvukové signály na frekvenci 37,5 kilohertzů. Důvodem pro delší výkon u podvodních majáků jsou zkušenosti, které ukazují, že najít letadlo v oceánu trvá až několik měsíců – na rozdíl od pátrání na souši, jež většinou skončí úspěšně již po několika dnech.
Černé skříňky ukládají posledních 25 hodin záznamů o letu – předchozí data se jednoduše přepíší novějšími. Normálně se z letadel vůbec nevyjímají, není to potřeba; jen v případě poruchy, nebo když se vybíjí baterie, je skříňka nahrazena nebo jde do servisu. Záznamník hovorů, neboli druhá skříňka, ukládá pouze poslední dvě hodiny zvuků z pilotní kabiny; příčina nehody většinou předchází nehodě poměrně těsně, není tedy důvod, aby skříňka nahrávala více záznamů.
Aerolinky se však k řadě těchto dat stejně dostanou přes jiné rozhraní (QAR) – asi 80 údajů se přes mobilní síť za přibližně 10 minut přenese do počítačů na letišti. Slouží pro analýzu letu i komerční využití.
Jak využít černou skříňku
V případě nehody letadla (a je-li černá skříňka nalezena), stáhnou se z ní data, která pak analyzuje příslušná vyšetřovací komise. Řada údajů se musí dopočítávat, protože ne všechny parametry letu se zaznamenávají kontinuálně.
- Černé skříňky se dnes nepoužívají jen v letadlech, jsou umístěné také v rychlovlacích nebo na lodích. U plavidel se nazývají Voyage data recorder neboli VDR. Liší se především tím, že jsou umístěné přímo na palubě plavidel v bójích a zaznamenávají posledních 12 hodin cesty.
Experti na leteckou bezpečnost v nich vždy vyhledávají nějaké anomálie – podle nich se dá odvodit příčina nehody.
Proč letadla neposílají data on-line?
Stále diskutovanější otázkou je, proč vlastně letadlo nemůže vysílat všechna tato letová data, která se ukládají do černé skříňky, on-line. Na tomto řešení se pochopitelně již pracuje, je však technicky značně náročné, především proto, o jak velké množství dat jde a jak drahý by takový přenos byl.
