Minulý díl série ukázal interpretaci katastrof a neblahých událostí jako trestu za lidská provinění nebo zanedbávání povinností. Tentokrát se religionistka Zuzana Marie Kostićová zaměřila na případy, kdy se zlé události vykládají prizmatem čarodějnictví a černé magie.
V současné fantastické literatuře, filmu a počítačových hrách je magie obvykle prezentována jako něco neutrálního, co lze využít pozitivně i negativně a co samo o sobě není nijak odsouzeníhodné. Zvláště židokřesťanská tradice však rozumí magii jako něčemu bezbožnému, co je využíváno především k páchání zla – a toto pojetí najdeme i v mnoha dalších kulturách.
Magie či čarodějnictví je v tomto pojetí chápáno nikoli jako schopnost pracovat s nadpřirozenými schopnostmi člověka, ale přímo jako schopnost působit zlo. Pozitivnější formy nadpřirozených schopností jsou pak typicky reflektovány nikoli jako „magie“, ale jako božská moc nebo projevy svatosti.
Myšlenka zlé vůle, čarodějnictví a neblahého působení zlovolných lidí je poměrně hojná mezi kulturami po celém světě. V Evropě ji dobře známe ze středověkých a raně novověkých honů na čarodějnice, kdy se dokonce trestalo a upalovalo – už méně lidí však ví, že je poměrně typická i pro Latinskou Ameriku, Indii nebo subsaharskou Afriku.
Několik rovin
Existuje přitom několik rovin, na nichž je možné chápat neblahé události jako důsledek čarodějnictví.
První z nich je myšlenka přímého zavinění, kdy se čaroděj osobně a záměrně postaral, aby se stalo něco zlého. Sem patří například folklórní koncept uřknutí nebo uhranutí, ale i esoterní koncept kletby či prokletí. Současné verze těchto prastarých konceptů dodnes najdeme například v lidové kultuře Balkánu.
Zatímco evropské koncepty počítají s tím, že čarodějnice konají své skutky zcela záměrně, africké čarodějnictví věří, že zlá síla přítomná v čarodějově těle může působit i zcela nevědomky. Působení zlých čarodějnic a čarodějů může být namířeno proti jednotlivci, ale je-li dostatečně silné, může přivodit neštěstí i celému kmeni nebo státu.
- Autorka je religionistka a mayistka.
Čarodějnictví je v Africe chápáno jako něco mimořádně zlého a podezřelí z čarodějnictví jsou napadáni či přímo lynčováni. Existují dokonce i specializovaná bratrstva, která se zaměřují na jejich vyhledávání a zneškodňování.
Zlé události, neštěstí a katastrofy jsou proto v subsaharské Africe zhusta vykládány jako důsledek čarodějnictví – a není divu, že je tak někdy chápána i koronavirová epidemie.
Ghanská společnost AFAW, která se zabývá ochranou obviněných z čarodějnictví, vydala nedávno prohlášení, kde prosí své spoluobčany, aby nepodléhali tendenci vinit z pandemie čarodějnice. Společnost speciálně upozorňuje, aby se lidé nepokoušeli čarodějnice vyhledávat a trestat. Africké příklady interpretují katastrofu jako přímé zavinění, ať už záměrné, nebo nezáměrné.
Krutá smrt měla očistit i duši hříšníka
Existují však i jiná chápání nebezpečnosti čarodějnictví, zejména to, podle něhož samotná existence čarodějnic vyvolá boží hněv a přivolá trest na celou společnost. Takto vypadalo například středověké evropské pojetí čarodějnictví. Praktikování magie v něm bylo hříchem samo o sobě, ať už směřovalo k jakémukoli cíli, a jak jsme viděli v minulém díle u Sodomy a Gomory, Boha takovýto hrozný hřích nesmírně hněval.
Přítomnost hříšníků, zločinců a čarodějnic byla proto považována za nebezpečnou, protože přivolávala boží hněv na celou společnost. Utrpení, které přivodily epidemie nebo války, se proto vykládaly mimo jiné jako důsledek čarodějnictví a vyhledávání a upalování čarodějnic mělo za cíl zbavit se hříšníků a upokojit boží hněv.
Věřilo se zároveň, že krutá smrt v plamenech očišťuje nejen společnost, ale i čarodějnici samotnou, přesněji řečeno její černou duši. Ta by za normálních okolností automaticky propadla peklu – oheň však spálí její hříchy, očistí ji a umožní jí dosáhnout lepšího posmrtného osudu.
