V historickém jádru Prahy se podařilo v těchto dnech objevit unikátní archeologický nález: Pracovníci Muzea hlavního města Prahy odkryli při záchranném archeologickém výzkumu v domě zvaném „Na Kocandě“ v Křižovnické ulici na Starém Městě základy brány ve středověkém opevnění.
Jedinečnost tohoto nálezu spočívá v tom, že se poprvé při výzkumech staroměstského opevnění podařilo zachytit nejen polohu brány v celém půdorysu, ale i torzo její konstrukce.
Průchod hradbou je situován v těsném sousedství dnešní Kaprovy ulice a směřuje ze Starého Města k tehdejšímu frekventovanému brodu na malostranský Klárov.
Z písemných pramenů víme, že se brána nazývala u sv. Valentina podle blízkého románského kostela. Archeologové objevili v podzemí domu při jeho nynější rekonstrukci hradební zeď, dochovanou ve výjimečně souvislé délce více než 26 metrů. Hradba, pocházející z poloviny 13. století, zde vedla kolem břehu Vltavy, byla silná až 1,9 metru a dochovala se až do výšky téměř 2 metrů. Vzácně dochované relikty staroměstského opevnění zůstanou zachovány v podzemí rekonstruovaného domu.
Trh, který chránil město před ohněm
Jméno „Na Kocandě“ souvisí se starým názvem Kotců (kotce – kupecké krámy), protože před bránou u sv. Valentina byla plocha, na které byl trh na len a pazdeří. Pazdeří je dřevitá dužina obsažená ve stoncích rostlin, ze kterých se získávají lýková textilní vlákna. Pazdeří se odděluje od vláken v procesu rozvolňování lněných a konopných stonků při zpracování máčením, lámáním a potěráním. Stonek setého lnu obsahuje 50–55 % pazdeří, což jsou tenkostěnné buňky lnoucí na lýkových technických vláknech. Pro vysokou hořlavost je tedy nebylo povoleno vozit do města.
Městské opevnění Prahy už není
Ze staroměstských hradeb se mnoho nedochovalo. Je ale samozřejmé, že tak rozsáhlá díla, vyznačující se mimořádnými rozměry svých nadzemních staveb stejně jako ohromnou kubaturou zásahů pod úroveň terénu nemohou zmizet beze stopy. Některé jeho části stojí dnes jako solitéry, jiné tvoří součást pražské domovní zástavby, ale podstatná část fortifikace zůstala ukryta pod dlažbou. V případě staroměstského opevnění nám je navíc dodnes připomínají názvy některých ulic – Hradební, Na Příkopě, Na Můstku.
Staroměstské hradby vznikly ve dvou fázích. V první z nich ve 30. letech 13. století byl realizován oblouk opevnění od Vltavy k Vltavě zhruba v trase dnešních ulic Národní, 28. října, Na Příkopě a Revoluční. K dokončení staroměstské fortifikace výstavbou opevnění proti řece, tj. na severu a západě, došlo roku 1253, před smrtí krále Václava I.
- Rizalit je označení pro středovou nebo boční část stavby vystupující po celé výšce z líce průčelí až o hloubku jedné okenní osy. Hloubka rizalitu může být zcela nepatrná, například pouze naznačená pomocí výstupku v omítce.
Z městských bran zůstala zachována pouze brána na prvním pilíři Juditina mostu, byť je dnes skrytá ve zdivu rizalitu na jihozápadním nároží křižovnických budov. Vzhled parkánových a především vlastních hradebních bran dosud uniká našemu bližšímu poznání. Z nečetných ikonografických a písemných pramenů lze vyvodit existenci věžovitých konstrukcí bran alespoň u některých průchodů fortifikací. Naposledy odkrytá brána v čp. 71/I v Křižovnické ulici byla zřejmě tvořena jen prostým průchodem bez dalších konstrukčních prvků.
Řada informací o opevnění Starého Města pražského pochází z bouřlivých let na počátku 14. století. Zatímco pokuty vybrané za nedodržení kupeckých regulí Václava II. jsou v roce 1304 určeny obecně na opravu porušených částí opevnění a další městské vydání, zápisy v nejstarší staroměstské městské knize dokládají v roce 1310 řadu vydání za střežení a opravy konkrétních městských bran.
