Podle zprávy zveřejněné minulý týden se v americkém výzkumném programu Antarktidy odehrává vysoké množství sexuálního obtěžování a útoků. Zprávu pro Národní vědeckou nadaci (NSF), která tento program řídí, vypracovala externí soukromá společnost. Výzkum také zjistil, že lidé pracující na Antarktidě většinou nedůvěřují svým zaměstnavatelům v tom, že berou stížnosti na obtěžování vážně, že chrání oběti nebo že trestají pachatele.
Podle průzkumu z roku 2021 citovaného ve zprávě 72 procent žen uvedlo, že sexuální obtěžování je v „antarktické komunitě“ problém. Průzkum se týkal lidí, kteří v předchozích třech letech pracovali na Antarktidě, a to vědců i pomocného personálu, jako jsou kuchaři a uklízečky.
Výsledky byly velmi rozdílné podle pohlaví i podle zodpovědnosti. Sexuální obtěžování totiž za problém považovalo pouze 48 procent mužů a jen 40 procent lidí na pozici šéfů – u těch v tomto hodnocení jejich pohlaví nehrálo roli. Podobně odlišné byly i další postoje: například 46 procent mužů si myslí, že pachatelé těchto činů jsou za ně trestaní – ale totéž si myslí jen 26 procent žen.
Zpráva vycházela z osobních rozhovorů a dotazníků, které byly anonymní. Nesnažila se nějak rozdělovat sexuální obtěžování na různé kategorie podle závažnosti, obsahuje ale řadu svědectví. „Každá žena, kterou jsem tam poznala, měla nějakou zkušenost s napadením nebo obtěžováním,“ uvedla například jedna z respondentek. „Nemohu s čistým svědomím podporovat další ženy, aby se do Antarktidy vydaly,“ popsala anonymní žena.
Zpráva označuje za místo s největším počtem těchto situací stanici McMurdo. Je to logické, protože jde o obrovské místo, které ani zdaleka neodpovídá představám o malých stísněných domcích v antarktické temnotě. Tuto stanici tvoří rozsáhlý komplex, který v létě, kdy se zde shromáždí nejvíce výzkumníků, může obývat přes tisíc lidí. Problémy se sexuálním obtěžováním ale autoři zprávy našli všude, kde americký antarktický výzkumný program působí, včetně Amundsen-Scottovy výzkumné stanice na jižním pólu a Palmerovy výzkumné stanice, výzkumných lodí i vzdálených terénních pracovišť.
„Stále se snažíme pochopit, jak jsme se do tohoto problému dostali a jak se posunout dál,“ uvedla v rozhovoru pro časopis Science Roberta Marinelliová, která vede Úřad polárních programů NSF. V prohlášení, které doprovázelo vydání zprávy, NSF uvedla, že zpráva „vyvolává vážné obavy“.
„Zpráva je ještě víc šokující, než jsem očekávala,“ říká Helen Frickerová, profesorka na Scrippsově oceánografickém institutu Univerzity v San Diegu, která se zabývá antarktickým ledovým příkrovem. Sama se na nejjižnější kontinent vydala na začátku své kariéry a nedávno tam poslala své studenty. Od svých kolegů, kteří v Antarktidě pracovali, slyšela několik „dost hrozných příběhů“, jako například od geoložky Jane Willenbringové, která byla od roku 1999 při práci na odlehlém terénu šikanována a sexuálně obtěžována svým vedoucím.
Zpráva ale ukazuje, že „to bylo rozhodně mnohem, mnohem rozšířenější, než jsem si myslela“, přiznává Frickerová. „Některé věci, které tito lidé zažili, jsou trestné. (…) Chci říct, že lidé v ní mluvili o tom, že tam došlo i ke znásilnění.“
Antarktická pravidla
V roce 2013 NSF zavedla kodex chování Polar, který výslovně zakazuje „fyzické nebo slovní zneužívání jakékoli osoby, mimo jiné včetně obtěžování, pronásledování nebo šikany jakéhokoli druhu“. Důsledkem porušení těchto pravidel může být i vyhoštění z Antarktidy. Rozhodnutí o potrestání obtěžovatelů je ale ponecháno na jednotlivých vzdělávacích institucích, společnostech a federálních agenturách, které dohlížejí na své lidi – zpráva ale ukazuje, že této spravedlnosti lidé moc nevěří.
„Viděl jsem mnoho případů, kdy personální oddělení dostalo hlášení a osoba, která se chovala nevhodně, nedostala žádné postihy,“ cituje zpráva jednu osobu. Dalším problémem je, že neexistují závazná pravidla, co dělat, když dojde k takovému kontaktu mezi lidmi ze dvou odlišných institucí – v tom případě nemá kdo stížnost řešit.
NSF slibuje změnu. Marinelliová pro Science potvrdila, že v návaznosti na zprávu agentura vyhodnotila několik problémů, které chce řešit prioritně – zejména pak to, aby si lidé opravdu mohli stěžovat a aby jejich stížnostem nejen někdo kvalifikovaný a zodpovědný naslouchal, ale aby také fungoval systém, který zavede spravedlnost.
Česká zkušenost
Na stanici McMurdo se moc českých vědců zatím nedostalo. Jedním z těch, kdo tam pobýval, je geograf a polární ekolog Martin Lulák, který je i členem vědecké redakce České televize. „Strávil jsem na stanici McMurdo na Antarktidě tři měsíce na přelomu let 2018 až 2019, i když asi 70 až 75 procent času v terénu, a ne přímo na stanici. Žádného sexuálního násilí jsem na místě svědkem nebyl,“ popisuje.
Podle něj je ale na Američanech mnohem víc než třeba na Češích znát rozdíl mezi generacemi – je velký rozdíl, jak různé generace k těmto problémům přistupují a jestli je považují za nepřístojné. „Drby se vyprávěly, zvlášť o starých pardálech výzkumu, kteří na Antarktidu jezdili desítky let. Zjednodušeně: V 80. letech bylo normální holku plácnout přes zadek, v současné době už si to tam nikdo nemůže dovolit,“ říká.
„Je možné, že něco, co mi nepřišlo, že by někomu mohlo vadit (a to i z toho důvodu, že jsem prostě muž, a ne žena), mohl někdo jiný považovat už za hraniční a jemu nebo jí nepříjemné. Obzvlášť, pokud se to opakuje v omezeném kolektivu po dlouhou dobu,“ přiznává Lulák. Myslí si, že příklady, které výše uvedená zpráva popisuje, pocházejí spíš z doby přezimování. „Lidé tam pak dělají dlouhodobě monotónní práci a nemohou ven a obecně jsou tam ty podmínky mnohem horší a těžší než v létě, kde je tam mnohem víc lidí a mnohem víc práce a i volnočasového vyžití.“
Sám se s jednou situací, která by se dala označit za mezní, setkal. „Měli jsme v týmu kolegyni, která měla poměrně silnou OCD (obsedantně-kompulzivní porucha, pozn. red.) a bylo potřeba jí vyjít vstříc, aby jí některé věci nevadily. Pro nás to nebyl problém, vycházeli jsme skvěle, ale jedna technička si z ní dělala trošku legraci a v podstatě ji tím dohnala až k slzám – což je tam také brané jako harrasement, byť ne sexuální. Podle Luláka se ale tato situace okamžitě řešila – a vyřešila zásahem vedoucího týmu.
- Obsedantně-kompulzivní porucha je neurotická duševní porucha, při které člověka trápí opakované myšlenky (nazývané „obsese“) nebo cítí potřebu opakovaně provádět určité rituály (nazývané „kompulze“) v míře, která vyvolává strach nebo zhoršuje obecné fungování člověka.
- Obsese jsou nechtěné, vtíravé, opakující se a neodbytné myšlenky, které se znovu a znovu vnucují do mysli člověka. Naproti tomu kompulze znamenají nutkavé, opakující se jednání či chování člověka. Mezi běžné kompulze patří mytí rukou, počítání věcí nebo kontrolování toho, zda jsou zamčené dveře. K těmto činnostem dochází tak často, že je negativně ovlivněn každodenní život člověka. Kompulze obvykle zabírají více než hodinu denně. Většina dospělých si uvědomuje, že jejich chování nedává smysl. Postižení se většinou zdráhají vyhledat pomoc, neboť své potíže sami vnímají jako podivné a stydí se za ně.
