Od objevení Antarktidy si na tento kontinent činilo nárok několik mořeplaveckých velmocí. Spory o území, práva na lov velryb a další spory vedly až k nutnosti dohodnout se.
Antarktida je jediný kontinent, kde plně vládne konsenzus mezi státy. Už 60 let
Všudypřítomný led v Antarktidě ukrývá podstatnou část světových zásob sladké vody a rovněž nezanedbatelné zásoby zemního plynu a ropy a dalších surovin. Není proto divu, že si na území Antarktidy od jejího objevení v 19. století dělala nároky řada států.
Mezinárodní rivalitu spojenou s tímto neobydleným kontinentem ukončila až dohoda z prosince 1959, která z Antarktidy učinila mezinárodně spravovanou neutrální zónu. Smlouva o Antarktidě, která to upravuje, vstoupila v platnost přesně před 60 lety – 23. června 1961.
Prvními lidmi, kteří kontinent věčného ledu spatřili, byli údajně v roce 1820 členové ruské expedice vedené Fadějem Bellingshausenem, existují ale náznaky, že k Antarktidě se plavili už maorští dobrodruzi. Po dobytí geografického jižního pólu norským badatelem Roaldem Amundsenem v prosinci 1911 nastalo období systematického mapování pobřeží a vnitrozemí Antarktidy.
Souboj o velryby
Slibné výsledky pátrání po nerostných zdrojích a výnosný lov velryb se staly lákadlem pro řadu států, které postupně vznášely i územní nároky na části pevniny. Po druhé světové válce se situace ještě více zdramatizovala.
Vzrůstající napětí vyřešila až Smlouva o Antarktidě podepsaná 1. prosince 1959 ve Washingtonu zástupci zemí, které v Antarktidě udržovaly alespoň jednu celoročně obývanou stanici (Argentina, Austrálie, Belgie, Chile, Francie, Japonsko, JAR, Norsko, Nový Zéland, SSSR, USA a Velká Británie). Československo k smlouvě přistoupilo už o rok později jako pozorovatel.
Smlouva o Antarktidě kodifikuje mezinárodní právní postavení kontinentu, mírovou vědeckou spolupráci a demilitarizaci, zakazuje smluvním stranám na jejich území budovat vojenské základny, provádět jaderné pokusy a vojenské manévry. Antarktida se tak zařadila mezi takzvané mezinárodní prostory, které si státy nesmí přivlastnit a na kterých nemohou vykonávat výlučnou územní suverenitu.
Na základě smlouvy později vznikl celý právní režim známý jako Antarktický smluvní systém, což je komplex opatření regulujících vztahy mezi státy v oblasti Antarktidy. Kromě samotné Smlouvy o Antarktidě do něj patří například Protokol o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě přijatý v Madridu v roce 1991 (Madridský protokol, mimo jiné zakazující do roku 2048 těžbu nerostů k nevědeckým účelům) či úmluvy o zachování antarktických tuleňů či o zachování antarktických mořských živých zdrojů.
České zájmy v Antarktidě?
Samostatná Česká republika získala konzultativní status na zasedání smluvních stran Smlouvy o Antarktidě 29. května 2013 v Bruselu, a to s účinností od 1. dubna 2014, kdy získala hlasovací právo.
ČR tak patří k 29 zemím s pravomocí, která je udělována pouze státům vykonávajícím v Antarktidě významnou vědeckou a výzkumnou činnost. Stalo se tak díky výzkumné činnosti na Mendelově polární stanici otevřené v únoru 2007.