Válka se pro řadu lidí na východě Ukrajiny stala denním chlebem. Pravidelně slyší zvuky výbuchů, sirén nebo raket. Téměř každý tu má příbuzného, který bojuje na frontě a o kterém dlouho neslyšeli. Příběh jedné rodiny v Pokrovsku sledoval zpravodaj ČT na Ukrajině Jan Řápek.
Ještě před pár lety se jim něco takového zdálo nereálné. Nyní si zvykli na život za zvuků raket. Před válkou žila Táňa Kochanová s mužem a dvěma dětmi v Mariupolu. Ihned po začátku invaze se ale museli z kraje města přesunout.
„Mysleli jsme si, že to bude na dva tři dny a vrátíme se. Nebrali jsme si skoro žádné věci, jen doklady a dětské hračky,“ říká Kochanová. V roce 2014 do armády narukoval i její manžel. Loni se dobrovolně přihlásil znovu a při bojích o železárny Azovstal utrpěl zranění. V rodině nyní schraňují kulku, která ho zranila.
Nebezpečný odjezd z jihu
Loni v březnu je eskalace bojů donutila jih země opustit. Odjeli spolu s dalšími čtyřmi rodinami na vlastní nebezpečí. „Projížděli jsme kontrolní stanoviště a říkáme: ,Soňo, mlč.‘ A ona by křičela: ,Sláva Ukrajině, hrdinům sláva.‘ Křičela by to na ruských stanovištích,“ vzpomíná Kochanová na chování své dcery.
Než se manžel uzdravil, zůstali na čas v Dnipru, poté se opět vrátil k vojákům. Rodina zůstala na Ukrajině i proto, aby se mohli dál pravidelně stýkat. Vidí se zhruba jednou za deset dní. „Teď slouží nedaleko, proto již půl roku žijeme s dětmi tady v Pokrovsku,“ vysvětluje Kochanová.
Být pro děti morální oporou
Děti si chodí hrát ven s kamarády, školka je tu zavřená a kvůli chybějícímu krytu se nejspíš neotevře ani v září. Rodina už přitom nevyužívá ani úkryt ve sklepě vlastního domu.
Stále se tu občas ozývají poplašné sirény. Ani to lidem nebrání jít se zchladit k vodě. Kochanová s dětmi sem chodí alespoň jednou týdně. Snaží se před nimi nedávat najevo strach a naopak pro ně být morální oporou. I tak ale počítá s tím, že až válka skončí, bude ona a nejspíš i celá Ukrajina potřebovat pomoc psychologů, dodal zpravodaj Řápek.
