V úterý poprvé zasedá osmá Státní duma. Dolní komora ruského parlamentu je stále pod plnou kontrolou Jednotného Ruska, kterému se přezdívá strana moci. Přesto je role Dumy v legislativním procesu poměrně důležitá. Podle politologů především naplňuje reálným obsahem často mlhavá politická zadání Kremlu. Slouží také jako jakýsi test reakcí veřejnosti na nejrůznější plány.
Zasedla osmá Duma. Symbolizuje hybridní povahu ruského režimu
V povědomí Západu často ruský režim vypadá jako přísná pyramida, na jejímž vrcholu je Vladimir Putin, který vše řídí. Půdorys moci je však podle odborníků, pro něž se už za Sovětského svazu vžilo označení „kremlologové“, daleko pestřejší.
Jeden z nich, Mark Galeotti, v knize Musíme si promluvit o Putinovi z roku 2019 líčí kremelského vládce jako prezidenta, kterého každodenní vládnutí zajímá čím dál méně a téměř všechna rozhodnutí deleguje na jiné a který se čím dál snáz nechá svým okolím k lecčemu přesvědčit. „Víc než co jiného je symbolem, loutkou v neustále se proměňujícím ansámblu lidí a institucí. Je mýtem, který ještě sám přiživuje.“
Hybridní režim
S tím, že Rusko není typickou diktaturou jednoho muže, souhlasí i tamní politoložka Jekatěrina Šulmanová. Režim nazývá hybridním, tedy něčím mezi demokracií a autoritarismem.
Způsob přijímání politických rozhodnutí v takovém režimu srovnává s klasickou představou Davida Eastona o demokratické černé skříňce. Do ní vstupují nejrůznější společenské požadavky, vevnitř se odehrává politický proces, ven směřuje jeden politický vektor a ten znovu vyvolává další společenské požadavky.
„V hybridním režimu je vše záludnější,“ píše Šulmanová v knize Praktická politologie. Žádné vstupy do pomyslné černé skříňky neexistují. Je jen několik zájmových skupin, které se v ní usídlily a uzavřely. Ty na nejvyšší úrovni o něčem rozhodnou, přičemž své rozhodnutí formulují velmi obecně. Nižší úrovně moci poté rozkaz konkretizují a vykonají formou přijetí nějakého právního aktu. Na jeho podobu mají přitom dominantně vliv různé skupiny, které potřebují chránit svůj byznys.
Až pak se sleduje reakce veřejnosti, po níž často přichází významné úpravy. Tedy to, co v demokraciích přijetí zákona předchází. Výsledkem je chaos a neefektivita. „Poslouchá moc experty a veřejné mínění? Napravuje své chyby? V zásadě ano, ale ne zcela, ne hned a ne včas. V prostředí neexistence funkčních mechanismů zpětné vazby není možné přijímat gramotná rozhodnutí,“ píše Šulmanová.
Testování nestandardních návrhů
V tomto procesu hraje Duma důležitou roli. Analytici z PBN Hill+Knowlton Pavel Stěšin a Georgij Chalilulin píší, že je „ústředním místem, kde se testují politické vize, kde se formalizují a implementují rozhodnutí a kde vznikají legislativní nástroje“.
Upozorňují také, že s jarní změnou ústavy získali poslanci silnější pravomoci. Ministři nově potřebují jejich důvěru. A současná Duma bude také svědkem prezidentských voleb roku 2024.
Legislativní proces v Rusku
Duma je také nástrojem vypouštění balonků v podobě různých nestandardních návrhů. Její bývalý místopředseda Pjotr Tolstoj například v reakci na kauzu Koněv navrhl vyhošťovat z Ruska velvyslance zemí, ve kterých ničí sovětské památníky. Komunista Nikolaj Charitonov chtěl vyvěsit na Rudém náměstí 9. května portrét Stalina. Někdejší krymská prokurátorka Natalja Poklonská v roli poslankyně navrhla přenést sídlo OSN z New Yorku na Krym.
V červenci 2019 zase poslanci žádali tvrdé sankce proti Gruzii za údajné protiruské nálady, což dalo Putinovi šanci předvést státnickost a návrh odmítnout. Zazněly i návrhy zákazu kouření ženám mladším čtyřiceti let, zavedení oficiálních norem pro obuv s odůvodněním, že vysoké podpatky i ploché balerínky jsou škodlivé pro zdraví, nebo zákazu používání cizích slov.
Vzniká tak zdání politické debaty. A Duma vyvolává i pocit, že v zemi existují různé politické síly, které se o budoucnosti země dohadují. Jsou v ní totiž zastoupeny opoziční strany. Komunisté prosazují své rovnostářské vize, Žirinovského nacionalisté s paradoxním názvem Liberálně demokratická strana Ruska tlačí ty vlastenecké a Spravedlivé Rusko hraje roli sociální demokracie.
Politologové však tyto partaje označují za systémovou opozici. Shodují se, že každá z nich přesně zná své místo a s režimem v základních věcech spolupracuje. Kdo na tato pravidla nepřistoupí, do Dumy se nedostane.
Osmá Duma
Osmá Duma vzešlá z letošních voleb bude hrát tuto roli poněkud jinak, než ta dosavadní. Posílili v ní hlavně komunisté, mají nejvíc poslanců od roku 2011.
Důvodem je podle politoložky Šulmanové hlavně to, že tradičně protestní voliči dálného východu a Sibiře přesedlali od Žirinovského, který naopak utrpěl nejtěžší ztráty. Komunisté jsou teď v kleštích, kdy vedení zná své místo v systému moci, ale je na něj tlak zdola, ať se chová asertivněji. „Předseda Gennadij Zjuganov je z nás nejzkušenější. Jestli dokázal přežít v tomto našem nehumánním politickém systému tolik desetiletí, asi chápe, co má dělat,“ předpovídá Šulmanová v rozhovoru pro stanici Echo Moskvy.
Obsazení křesel v ruské státní dumě po volbách 2021
Noví lidé
V Dumě je také poprvé od roku 2003 pátá strana, jíž se stali Noví lidé. Vznikla teprve minulý rok a rovnou se vrhla na agresivní reklamní kampaň především na internetu.
Vede ji podnikatel Alexej Něčajev, který vybudoval úspěšnou kosmetickou firmu Faberlic. Sám v prostředí ruské moci novým člověkem není. Působil už ve vedení Všeruské lidové fronty, tedy organizace, která vznikla na Putinův návrh roku 2011 a jejíž rolí bylo sjednotit všelijaké spolky a hnutí a jejich jménem předkládat vládě návrhy na změny zákonů.
Druhou tváří Nových lidí je oblíbená bývalá starostka Jakutska Sardana Avksenťjevová. O té se Rusko dozvědělo, když roku 2018 dokázala ve vzdáleném a odbojném městě porazit kandidáta Jednotného Ruska. Na jaře 2021 však odešla a post přenechala „jedinorusovi“, svému zástupci Jevgeniji Grigorjevovi. Prokázala popularitu i loajalitu, hodnotí reportér opozičního webu Meduza Andrej Percev.
Web Svobodné Evropy (RFE) píše, že vznik Nových lidí byl konzultován s kremelskými „politickými technology“, jak se v Rusku říká těm, kdo nejsilněji tahají za nitky moci. Podle Perceva z Meduzy sehrál důležitou roli ve formování partaje také Putinův přítel a zámožný podnikatel Jurij Kovalčuk.
Strana se orientuje na mladší městské voliče středopravicových názorů a podle RFE je jejím hlavním smyslem vytvořit konkurenci takzvané nesystémové opozici, tedy stranám, které se odmítají podílet na putinském režimu. Proto opatrně kritizuje nejrepresivnější zákony, dává si však pozor, aby nemluvila zle o samotném prezidentovi.
Nebyla jediná, kterou si Kreml chystal jako novou udičku pro nespokojené voliče. O šanci usednout v Dumě se musela poprat s uskupeními Za pravdu, Strana přímé demokracie nebo Zelená alternativa. Kolbištěm se staly loňské volby v části ruských regionů, kde všechny ve vybraných oblastech dostaly šanci ukázat svoji životaschopnost, píše Meduza. Noví lidé nakonec uspěli ve všech čtyřech oblastech, kde vedli kampaň.
Příběh Nových lidí je trefnou ukázkou toho, jak Putinův režim funguje. Mnozí úspěšní Rusové usilují o to, aby se mohli stát jeho součástí, nebo alespoň ovlivnit jeho směřování. Režim, tedy těžko specifikovatelný úzký kruh Putinova okolí, je nechává mezi sebou soutěžit, vystavuje jejich vize různým testům a pak si vybírá ty, kteří mu mohou pomoci udržet u moci sebe sama.
