Výroba tradičních lodí v Itálii postupně upadá. Dřevo nahrazují materiály, jako je laminát nebo hliník. Ve městě Anzio nedaleko Říma ale chtějí tento trend zvrátit a staré postupy uchovat i pro příští generace.
Zašlou slávu loděnic v italském městě Anzio připomíná třeba celodřevěná plachetnice Lucifera z roku 1966. Přestože je stísněnější a těžší než moderní lodě, majitel Carlo Allegretti by neměnil.
„Ta vůně a způsob, jakým se plavíte po moři. Je to jiné než u ostatních lodí, které jsou lehčí než tato. Byla to opuštěná loď a zamilovali jsme se do ní, jako by to byl člověk,“ vysvětluje.
Jenže stejně, jako je tomu u řady jiných tradičních oborů, i klasická výroba dřevěných lodí v Itálii pomalu ale jistě vymírá. V Anziu byste před několika desítkami let jiné než dřevěné lodě nenašly. Teď tu kotví hlavně laminátové a hliníkové jachty.
„Tradice stavění dřevěných lodí je s naší rodinou spojená od 19. století. Bohužel to skončí s mým synem,“ stěžuje si stavitel lodí Sandro Gallinari.
Do osmdesátých let v Anziu fungovaly čtyři velké loděnice. Ročně vyráběly sto středně velkých lodí a zhruba dvacet jachet delších než dvacet metrů a všechny byly dřevěné. Za letošní rok tam řemeslnící postavili jen jednu.
Výrobě tradičních plavidel přesto nemusí být konec. Francesco Coppala se rozhodl jít ve stopách svého otce, který mu předává bohaté zkušenosti. „Jako zkušený námořník měl loděnici, už když jsem se narodil. Moje vášeň pro dřevo a dřevěné lodě ve mě probudila touhu stát se stavitelem lodí,“ říká Coppala.
Vrátit lesk místním loděnicím a udržet staré řemeslo při životě si dala za cíl i nezisková organizace Ibis-Onlus. Mladé lidi se snaží motivovat, aby se podobně jako Francesco Coppola pustili do práce se dřevem.
„My, jako asociace, máme vlastní dílny, kde zachováváme tradiční postupy, a prostory, kde renovujeme lodě,“ dodává prezident organizace Fernando Fornaro. Možná se tak přístav v Anziu zase začne plnit plachetnicemi, jako je Lucifera. Bývají sice dražší než laminátové lodě, mají ale zvláštní kouzlo.
