Strategicky významný přístav Mariupol byl na počátku invaze jedním z hlavním terčů ruské armády. Navzdory úsilí ukrajinských obránců město loni v květnu padlo – takřka srovnané se zemí. Většina obyvatel téměř půlmilionového města uprchla. Zhruba každý pátý ale zůstal a dál musí žít v těžkých podmínkách pod ruskou okupační správou.
Většina obyvatel Mariupolu uprchla. Ti, co zůstali, teď žijí v těžkých podmínkách okupovaného města
Ti, kdo přežili a dál žijí v Mariupolu (zdroj: ČT24)
Na počátku obnovené ruské invaze byl Mariupol synonymem ukrajinského vzdoru. Léta totiž ukazoval, že ruská propaganda o údajném útlaku ruskojazyčného obyvatelstva je založená na lži. Jen kousek od linie dotyku s územím, které Rusko na Ukrajině okupovalo od roku 2014.
Po roce nových bojů se proměnil v symbol utrpení, destrukce a zkázy. Ve stínu mohutného průmyslového komplexu Azovstal, který stále připomíná odhodlání i odvahu mariupolských obránců, žije dál zhruba sto tisíc lidí. Sami přiznávají, že válka už navždy změnila město i samotné obyvatele.
„Lidé všechno ztratili. Každý je teď trochu zvláštní, naštvaný. Nevím, nezůstalo tady příliš laskavosti,“ říká jedna z obyvatelek města Taťjana Bušlanová. Z domu, kde kdysi žila, zbyly jen sutiny. Během brutálních bojů se stal terčem ruského ostřelování.
Řada jejích známých zemřela. Souseda během exploze rozdrtily trosky, syna toho dalšího zabil šrapnel. Panelový dům, který poznamenala válka a smrt, ruské okupační úřady už strhly. „Brečela jsem, bylo to smutné. Taková škoda. Bydleli jsme tu 20 let,“ vypráví.
Nový domov s manželem našla. Žijí v bytě mladého páru, který brutální bitvu o přístavní město nepřežil jako tisíce dalších. Ukrajinské úřady odhadují, že v Mariupolu zahynulo minimálně 25 tisíc lidí, které už teď připomínají jen řady hrobů.
„Vím, že lidi z tohoto bytu zabili. Než je v srpnu exhumovali, byli pohřbeni na dvorku dole. Bylo to strašidelné, pak jsem si ale pomyslela: Čeho se bát? Teď už ničeho,“ popisuje Taťjana.
Ne každý ve městě ale žije v bytě. Boje zničily podle odhadů Kyjeva asi 90 % domů a řada lidí teď žije jen v provizorních ubytovnách. „Byla bych ráda, kdybych mohla sama někde v klidu žít. Řekla jsem Rusům: nechte mě tady aspoň v klidu umřít,“ vypráví Alexandra Alakozová, která nyní bydlí v jedné takové ubytovně.
Ve městě zůstali hlavně staří lidé. Na rozdíl od těch mladých utéct nemohli, nechtěli nebo neměli kam. Odejít z okupovaného města teď už není jednoduché.
Ceny ve městě pod okupační správou navíc raketově stouply. Vyjít s nízkou penzí je pro řadu obyvatel takřka nemožné. Příspěvky, které úřady slíbily, často lidé dostávají se zpožděním.
Řadu z nich mezitím dohání temné vzpomínky. Třeba Ljudmilu Kačorovou, která nejtěžší boje ve městě přečkala ve sklepě. „Spaly na mě krysy. Dlouho jsme se schovávali. Slyšeli jsme nad námi letadla. Nahoře se střílelo. Zůstávali tu vojáci. Mrtví byli všude kolem budov,“ vzpomíná.
Stopy po své agresi a brutalitě se ruské úřady snaží vymazat. Celé město teď přestavují. V prosinci už začali s demolicí tamního divadla, v jehož útrobách zahynuly při bombardování stovky civilistů včetně mnoha dětí.
Divadlo v Mariupolu, duben 2022