V roce 2001 Američané společně se svými spojenci podnikli v reakci na útoky na New York a Washington invazi do Afghánistánu a svrhli zdejší radikální hnutí Taliban. Zahraniční vojáci zůstali v zemi dvacet let, během kterých ovšem radikálové dokázali znovu nabrat vojenskou sílu, a pokročit i diplomaticky – podepsat mírovou smlouvu s USA. Ještě před definitivních odchodem posledních amerických vojáků, ke kterému mělo dojít symbolicky 11. září 2021, pak Taliban dokázal znovu dobýt celou zemi a začít přebírat moc.
V Afghánistánu vítězí radikální islám. Taliban je po dvaceti letech znovu u moci
Spojenci roky poskytovali výcvik a materiál afghánské armádě, aby se po jejich stažení dokázala sama postarat o bezpečnost země a odvrátila případné pokusy Talibanu o svržení Západem podporované vlády.
Po několikaměsíční ofenzivě Talibanu ale poslední velká města padla během jediného týdne, často bez výstřelu. Vojáci raději pozice vyklidili a své zbraně odevzdali radikálům.
Spojené státy a další země, které měly v Afghánistánu své vojáky, nakonec musely přikročit k rychlé evakuaci svých občanů. Dvacet let trvající intervence tedy skončila záběry na americké vojenské vrtulníky křižující nebe nad Kábulem ve snaze dostat rychle pryč své zbývající pracovníky.
Studenti sunnitského islámu vyhlásili emirát
Hnutí Taliban (v paštunském jazyce „studenti“) založili začátkem 90. let afghánští uprchlíci, původně studenti náboženských seminářů, které hlásaly tvrdou formu sunnitského islámu. Do hnutí se na začátku zapojili i mudžáhidové, z nichž někteří bojovali v 80. letech proti sovětské okupaci Afghánistánu.
Taliban působící v paštunských oblastech Afghánistánu a Pákistánu sliboval, že jakmile se dostane k moci, obnoví mír a bezpečnost a prosadí vlastní přísnou verzi islámského práva šaría.
Z pozic na jihozápadě Afghánistánu po debaklu sovětské okupace rychle rozšířil svůj vliv a v září 1996 se zmocnil Kábulu. Jeho vůdce mulla Muhammad Umar vyhlásil islámský emirát. Taliban také oznámil, že popravil bývalého prezidenta Muhammada Nadžíbulláha. Do roku 1998 dokázalo hnutí ovládnout devadesát procent afghánského území.
Vláda tvrdé ruky
Afghánci, unavení excesy a boji mudžáhidů po vyhnání Sovětů, Taliban při jeho nástupu na scénu obecně vítali. Počáteční popularita hnutí byla do značné míry způsobena jeho úspěchem při potlačování korupce, omezování nezákonnosti a zajišťování bezpečných silnic a oblastí pod jeho kontrolou, připomíná stanice BBC.
Na druhou stranu ale Taliban uplatňoval tresty v souladu s přísným výkladem šaríe, usvědčení vrazi nebo cizoložníci se veřejně popravovali, zlodějům byly amputovány končetiny. Muži si museli nechat narůst plnovous a ženy zahalovat obličej. Hnutí zakázalo televizi, v rozhlase nesměla hrát hudba. Taliban neschvaloval ani školní docházku dívek starších deseti let.
V únoru 2001 vydal tehdejší šéf hnutí mulla Muhammad Umar rozkaz ke zničení světově proslulých soch Buddhů v provincii Bámján, které patřily k nejstarším sochařským památkám na území Afghánistánu. Několikadenní apokalyptické dílo zkázy dokončili přívrženci Talibanu 13. března 2001 za pomoci automatických pušek, raketometů, tanků a výbušnin.
Po soše Buddhy v Bámjánu zůstal prázdný výklenek
Trvalá svoboda
V říjnu 2001 zahájily Spojené státy a Velká Británie v rámci protiteroristické operace Trvalá svoboda invazi do Afghánistánu, která byla reakcí na zářijové útoky na New York a Washington spáchané teroristy z al-Káidy. Spojenci Taliban vinili z toho, že poskytl al-Káidě a jejímu veliteli Usámu bin Ládinovi útočiště.
Taliban padl už začátkem prosince téhož roku. Jeho vláda se zhroutila, hnutí opustilo Kábul a moci v Afghánistánu se ujala prozatímní vláda vedená Hámidem Karzajem. Část vysokých představitelů Talibanu se uchýlila do pákistánské Kvéty, odkud hnutí dál řídili. Pákistán však spojení s radikály opakovaně popíral.
Navzdory silné přítomnosti zahraničních vojsk Taliban s postupem let opět začal nabírat na síle a rozšiřovat svůj vliv na původně vyklizených pozicích. Už v roce 2008 Mezinárodní rada pro bezpečnost a rozvoj (ICOS) odhadla, že je trvale přítomen asi na 72 procentech afghánského území.
V zemi opět zavládlo násilí, velké útoky se nevyhnuly ani Kábulu. V září 2012 zaútočili bojovníci Talibanu v provincii Hílmand na spojeneckou základnu Bastion. Dva vojáci byli zabiti, dalších sedmnáct zraněno. Zničeno nebo poškozeno bylo devět letadel. Na straně Talibanu padlo 14 bojovníků, jeden byl zajat.
Jednání o dohodě
V průběhu roku 2011 unikaly na veřejnost také první informace o možném jednání mezi Talibanem a Spojenými státy o urovnání konfliktu. Taliban ale v roce 2012 oznámil, že kvůli nesplnění podmínek z americké strany rozhovory pozastavuje.
Vedle Afghánistánu bylo hnutí silně rozšířeno také v Pákistánu. V říjnu 2012 se jeho přívrženci pokusili zabít pákistánskou školačku Malalu Júsufzaiovou, bojovnici za práva žen na vzdělání. Útok opět přitáhl celosvětovou pozornost k působení radikálů v Pákistánu a Afghánistánu, zejména na porušování práv žen v oblastech pod jejich vlivem.
Vliv Talibanu v Pákistánu nicméně významně umírnila velká vojenská ofenziva reagující na útok islamistů na školu v Péšáváru v prosinci 2014. Při tomto dosud největším útoku na území Pákistánu zemřelo 132 dětí. V Pákistánu americké bezpilotní letouny zabily minimálně tři významné představitele hnutí.
obrázek
Pád Kunduzu jako varování
První velké vítězství v Afghánistánu přišlo v září 2015, kdy vláda oznámila, že do rukou radikálů padl Kunduz s 300 tisíci obyvateli.
Dva roky na to představil americký prezident Donald Trump novou strategii pro Afghánistán a jižní Asii. Spojené státy v rámci ní posílily svou vojenskou přítomnost pod Hindukúšem o tři tisíce vojáků na čtrnáct tisíc mužů a žen ve zbrani.
Mezitím dál pokračovala v Dauhá jednání mezi USA a Talibanem o podobě mírové dohody, která předpokládala stažení zahraničních sil ze země do osmnácti měsíců od jejího podepsání. K tomu došlo 29. února 2020.
USA a Severoatlantická aliance v dohodě stvrdily závazek stáhnout své vojáky, Taliban se mimo jiné zavázal, že zabrání dalším radikálním skupinám, včetně al-Káidy, ve využívání afghánského území k přípravě útoků na Spojené státy a jejich spojence. Hned následující měsíc začali Afghánistán opouštět první američtí vojáci.
Navzdory obavám afghánských představitelů v dubnu 2021 nový americký prezident Joe Biden oznámil, že všechny americké síly opustí zemi do 11. září, tedy k dvacátému výročí útoků na New York a Washington.
Oficiální stahování vojsk USA, NATO a dalších zemí začalo 1. května. Začátkem července bylo podle Bidena zpátky doma devadesát procent amerických vojáků.
S postupným odchodem spojenců začal Taliban získávat zpět rozsáhlá území, a to nebývalou rychlostí. Severoatlantická aliance odhadla, že s 85 tisíci bojovníky je početně nejsilnější od roku 2001 a během několika měsíců by mohl opět převzít moc nad celou zemí. Americké zpravodajské služby ještě v červnu očekávaly, že afghánská vláda padne do šesti měsíců po odchodu americké armády.
Postup Talibanu byl nakonec ještě mnohem rychlejší. Po získání většiny provinčních metropolí a velkých měst – většinou bez boje – vstoupili ozbrojenci Talibanu 15. srpna do Kábulu. Oznámili, že jsou připravení převzít moc a obnovit Islámský emirát Afghánistán.
Mulla Baradar vyrostl v Kandaháru. Zapojil se do bojů proti Sovětům během jejich invaze do Afghánistánu a již tehdy se zřejmě setkal s mullou Umarem, se kterým později založil hnutí Taliban. Podle nepotvrzených informací je Baradar s Umarem dokonce spřízněn – měl se oženit s Umarovou sestrou.
Během pětileté vlády hnutí v Afghánistánu dohlížel na vojenské operace a řídil administrativu země. Po pádu vlády se přesunul do Pákistánu, kde ho místní tajná služba v roce 2010 zatkla. „Mulla Baradar byl velmi důležitou osobou, byl druhým nejvyšším vůdcem Talibanu a zástupcem mully Umara,“ oznámil po jeho zatčení guvernér provincie Hílmand.
Ve vězení strávil Baradar osm let. Pákistán jej propustil na americkou a afghánskou žádost. Pro mnohé šlo o nepochopitelný krok, který Kábul obhajoval podporou mírového procesu. „Žádáme jeho propuštění, protože je afghánským občanem vězněným mimo Afghánistán. Chceme jeho svobodu, přestože bojoval proti afghánské vládě,“ uvedl v září 2013 tehdejší afghánský prezident Hámid Karzaj.
Byl to právě Baradar, který loni vedl delegaci Talibanu na jednáních s USA v Kataru. Jeho podpis je na mírové dohodě, která byla základem pro stažení vojsk NATO z Afghánistánu. „Chtěli jste někoho důvěryhodného, s autoritou a s respektem k vedení, někoho, kdo se zapojí do jednání s USA. A on je tou osobou, která měla autoritu a rozhovory umožnila,“ prohlásil na adresu Baradara pákistánský ministr zahraničí Mahmúd Kureší.
Součástí dohody byly i mírové rozhovory s afghánskou vládou. Došlo na ně před necelým rokem a za Taliban je znovu vedl Baradar. „Chceme, aby byl Afghánistán nezávislou, sjednocenou a rozvinutou zemí,“ tvrdil tehdy.
Mulla Baradar se nyní snaží zapůsobit jako státník. „Budeme sloužit našemu národu, občanům dáváme klid a pokoj. Pro zlepšení kvality jejich života uděláme vše, co bude potřeba,“ slibuje. Svět si ovšem klade otázku, zda lze jeho slovům věřit. Média jej ale označují za celkového vítěze dvacetileté války v Afghánistánu a očekává se, že právě on získá nejvyšší funkci v zemi.
Abdal Ghaní Baradar