Vláda Talibanu v Afghánistánu se do života tamních obyvatel promítá různě. Bývalý manažer komunikace Lékařů bez hranic (MSF) v Afghánistánu Tomáš Bendl říká, že „často velmi brutální patriarchální systém“ hodně negativně dopadá třeba na ženy samoživitelky. Na druhé straně takový seniorní představitel Talibanu bydlící v Kábulu si nežije zle, podotýká. O aspektech humanitární pomoci v krizí zasaženém Afghánistánu hovořil v pořadu Události, komentáře.
„Pokud jste například seniorní představitel Talibanu, žijete v Kábulu, režim vás nějak nepronásleduje a každý večer můžete svojí rodině dopřát teplé jídlo, život asi není úplně nejhorší,“ popisuje Bendl.
Podstatně horší je situace pro jiné skupiny obyvatel, například pro matky samoživitelky, dodává. „Asi není moc míst na planetě, kde by to mohlo být horší.“ Zmiňuje v tomto ohledu „ohromnou ekonomickou krizi a často skutečně velmi brutální patriarchální systém“.
Organizace Lékaři bez hranic působí v Afghánistánu už od roku 1980. Zástupci organizace tak byli v zemi přítomni i během devadesátých let, kdy byl Taliban také u moci. „Možná to může znít trochu zvláštně, oni nás znají a my známe je. Je to politické hnutí, má velmi jasnou hierarchickou strukturu a je stále stejné, velmi podobné,“ komentuje rozložení sil v Talibanu.
Projekty MSF fungují podle Bendla ve stejném režimu, jako běžely v devadesátých letech. „Není to tak, že když je tam teď Taliban, tak bychom nemohli pracovat. Můžeme,“ říká.
Absence mediálního pokrytí
Na druhou stranu ale zmiňuje, že v zemi není snadné se dostat k jakýmkoli důvěryhodným informacím. Mediální trh byl předchozí vládou silně dotovaný, vysvětluje. „Když přišel k moci Taliban, tak všechny peníze zmizely víceméně přes noc. Spousta novinářů přišla o práci, především co se týče žen.“
„Taliban nemá úplně v oblibě zvát zahraniční novináře, například nedává akreditace nebo neprodlužuje víza,“ vysvětluje Bendl. Humanitární organizace, které v zemi ještě mohou působit, jsou tak podle jeho slov jediné, kdo mohou přinášet svědectví o tom, co se v zemi děje. Připojil rovněž, že humanitární krize, které jsou někdy extrémní, vyvolávají naopak extrémní momenty solidarity a lidskosti mezi obyvatelstvem.
Na podporu Afghánistánu žádali jeho kolegové z Organizace spojených národů pomoc ve výši 4,6 miliardy dolarů. „Což je největší částka na humanitární pomoc pro jednu zemi v historii, což do velké míry vypovídá o míře té humanitární krize,“ podotýká.
Za „příšerné“ označil jak dění v Afghánistánu, tak i na Ukrajině napadené Ruskem. Více pozornosti ale směřuje Ukrajině. „Chápu, že finance nejsou nekonečné, ale naše práce je na to upozorňovat – lidem na Ukrajině bychom měli pomáhat, protože si to zaslouží, ale Afghánci to mají stejně,“ upozorňuje.
Krize jako ta v Afghánistánu nebo třeba v Jižním Súdánu „prostě nejsou v mediálním popředí tolik jako Ukrajina“, míní. „Přáli bychom si té pozornosti víc, snažíme se o to, ale ve finále my jsme humanitární lékařská organizace, ne média.“
