O válce proti svojí zemi informují nepřetržitě už přes dva měsíce, hrozí jim přitom větší nebezpečí než civilistům. Ukrajinští novináři patří mezi hlavní cíle ruských vojáků a na okupovaných územích tak musí svou identitu tajit. Jejich osud i práci ve válce popsali ukrajinští novináři v pořadu Newsroom ČT24.
Ruští vojáci prohledávají domy a hledají novináře, líčí ukrajinská reportérka. Někteří žurnalisté jsou nezvěstní
Newsroom ČT24 (zdroj: ČT24)
Někteří novináři se kvůli válce rozhodli odejít do bezpečnějších oblastí na západě země nebo do zahraničí. Jiní ale na jihu a východě Ukrajiny zůstávají, a to i když po nich pátrají ruští vojáci. „Doslova prohledávají domy a hledají novináře,“ popisuje šéfredaktorka zpravodajství veřejnoprávní stanice Suspilne Angelina Karjakinová. Kvůli tomu vystupují novináři ve vysílání bez jména i záběrů na obličej.
Místní televizní nebo rozhlasové stanice bývají prvními terči ruských okupantů. „Zabrali prostory veřejnoprávního vysílatele v Chersonu. Do jejich kanceláří se nedostanete, zaminovali je,“ líčí Karjakinová. Podle reportéra ICTV Olexije Kobzara mohou mít vojáci seznam konkrétních novinářů, které hledají. „Nebyl bych překvapený, kdybych byl jedním z nich,“ přiznává.
Některým novinářům se podařilo utéct, jiné ale ruští vojáci zřejmě zajali nebo zabili. „S jednou naší novinářkou v Mariupolu jsme ztratili kontakt. Myslíme si, že pokud by měla možnost město opustit, tak by se nám ozvala. Ale teď je společně s rodinou nezvěstná,“ říká Karjakinová.
Vysílají z bunkru i metra
Ukrajinské televize už přes dva měsíce vysílají ve společném zpravodajském maratonu. Kvůli ruským náletům sedí moderátoři v bunkrech nebo ve sklepech, kam své druhé studio přesunula třeba i stanice ICTV. „Většina našich novinářů pracuje ve dne, v noci mají někteří kolegové pohotovost. Naši moderátoři a technici pracují na směny,“ popisuje Kobzar.
Když v Kyjevě zněly první sirény a exploze, přestěhoval se na měsíc do podzemní stanice metra. Nesměl ale prozradit, kde se přesně nachází, a ve vstupech tak využíval neutrální pozadí. „Natáčel jsem rozhovory přes Skype. Natáčel jsem sám sebe na kameru chytrého telefonu,“ líčí svoji práci a dodává, že natáčí reportáže do vysílání, na youtubový kanál i na webové stránky.
Novináři jsou ale i mezi miliony uprchlíků, kteří kvůli válce utekli do zahraničí. Jedním z nich je Oleg Suchov, který pro deník The Kiyv Independent píše z Chorvatska. Kromě domova se ale, jak říká, změnila i jeho práce. „Předtím jsme si mohli dovolit být pomalejší s tím, o čem píšeme. Teď musíme psát menší kusy, zato pořád,“ vysvětluje.
Nepřetržitou práci zmiňuje i Angelina Karjakinová, podle níž jsou novináři rádi, když mají den volna. Pořád je to ale lepší než před měsícem. „Nemám jinou možnost, nikdo mi nedá jinou realitu. Na jednu stranu je strašná, na druhou stranu jsem nesmírně pyšná na svou zemi. To mi dodává sílu pokračovat,“ odpovídá.
Emoce má v sobě i Olexij Kobzar, za důležitější ale pokládá svoji práci. „Musíme podpořit ty, o kterých píšeme – jsme jako vojáci,“ říká a dodává, že zamyslet se nad vším bude moct až po konci války. „Novináři pak možná začnou víc brečet. A začnou vnímat, že mají emocionální nebo mentální choroby,“ uzavírá.