Podle OSN je na Ukrajině v současnosti minimálně pět milionů vnitřních uprchlíků – lidí, kteří museli kvůli válce opustit své domovy, ale zůstali v zemi. Mnozí jsou ve složité situaci. Štáb ČT přinesl příběh Klaudie, která sama se čtyřmi dětmi utekla z Lysyčansku na západě Luhanské oblasti.
Řada Ukrajinců musela opustit své domovy, ze země ale neodjela
Události: Vnitřně vysídlení Ukrajinci (zdroj: ČT24)
Klaudie a její děti našly loni v dubnu útočiště 350 kilometrů od domova, a navíc v části země, kde nikdy dřív nebyly. V místní škole prožila mladá matka v jedné z místních tříd se třemi syny a dcerou rok.
Dnes vzpomíná hlavně na příjemné okamžiky, týdny po začátku ruské invaze ale byly plné nervozity. Města a vesnice dál od frontových linií těžko zvládaly příchod uprchlíků. „Ze začátku to nebylo jednoduché. Spíš složité. Postupem času se to uklidnilo. Každý pomáhal, jak mohl,“ popisuje školnice Valentina.
Škola, kde žili, se loni změnila na azylový dům pro rodiny s dětmi, které utekly před válkou. V jednu chvíli našlo v objektu přístřeší na osmdesát lidí. Teď už se do školních lavic děti vrátily. Přivítaly je tu plakáty, které je upozorňují na nebezpečí nastražených výbušnin.
Vlastní bydlení
Rodiny uprchlíků se ze školy odstěhovaly, rodiče našli bydlení a práci ve větších ukrajinských městech. Podařilo se to i Klaudii, která vydělá na nájem a potraviny, ale už jí nezůstane čas na nic dalšího.
„Přijdu domů ve tři nebo čtyři odpoledne. Nejmladší dítě vezmu ze školky. Musím jim udělat večeři, pomoci s úkoly, uklidit a připravit se na další den do práce, kam vyrážím v pět ráno,“ popisuje svůj režim.
Tři starší synové se učí online. Kdyby chodili do školy, během každého poplachu by museli do krytu. Přes internet ale výuka pokračuje, i když zazní sirény. Na bratry dohlíží ten nejstarší – dvanáctiletý Jurij.
Klaudia neplánuje, že by se do rodného Lysyčansku vrátila, ani kdyby kontrolu nad městem opět získala Ukrajina. Od sousedů dostala zprávu, že dům, který zdědila po otci, loni v létě zcela zničila raketa.