Před lidovou demokracií utíkali Němci tak, až komunisté raději postavili zeď

• her

12. 8. 202113. 8. 2021|Zdroj: ČTK, ČT24

Stavba Berlinské zdi

Zdroj: ISIFA/KEYSTONE

V noci na 13. srpna 1961 vyrostly v ulicích Berlína bariéry, které město na téměř tři desetiletí rozdělily na dvě části. Ve vší tajnosti připravované opatření mělo za cíl zastavit odliv obyvatel komunistické NDR do bohatšího a svobodnějšího Západního Berlína, kterých tam mezi lety 1945 až 1961 odešly asi tři miliony. Ani ostře střežená Berlínská zeď však pokusům o útěk zcela nezabránila – zahynulo při tom 140 osob. Bariéra padla 9. listopadu 1989.

Zeď měřila celkově 155 kilometrů. Třetina z nich rozřízla Berlín od severu k jihu, zatímco další dvě třetiny izolovaly Západní Berlín od zbytku východního Německa. Zeď z velké části tvořily betonové bloky vysoké 3,6 metru a zakončené válcem, který měl všechny odradit od případných pokusů o přelezení. Na východní straně se táhlo pečlivě střežené „území nikoho“, které hlídalo 11 500 vojáků na 302 strážních věžích a ve dvaceti bunkrech. Lampy, rozmístěné podél zdi, z ní činily v noci nejjasnější místo ve městě, v kontrastu s jinak temným zbytkem východního Berlína. Celé dílo doplňovaly poplašné hlásiče, příkopy a ostnaté dráty.

Zeď měla sedm oficiálních přechodů. Nejslavnějším z nich byl Checkpoint Charlie na ulici Friedrichstrasse mezi západní čtvrtí Kreuzberg a východní Mitte. Dnes tu existuje Muzeum zdi. Navzdory všem opatřením se zeď pokoušelo překonat mnoho lidí, často s tragickým výsledkem. Podle památníku Berlínské zdi tu mezi lety 1961 a 1989 zahynulo nejméně 136 osob z celkových asi pěti tisíc pokusů o překonání zdi.

Berlínská zeď v 80. letech (schéma)

Zdroj: Wikipedia.org/Vojtěch Rejl

Město mezi mocnostmi

Otázka budoucího statusu Německa vyvolávala spory mezi Sovětským svazem a západními mocnostmi už během druhé světové války. Po jejím ukončení byl Berlín, stejně jako celé Německo, rozdělen do čtyř okupačních sektorů spravovaných USA, Francií, Británií a Sovětským svazem. Neshody mezi někdejšími válečnými spojenci vyvrcholily v roce 1949 vznikem dvou německých států s odlišnými politickými a ekonomickými systémy. Na území sjednocených západních sektorů byla vyhlášena Spolková republika Německo, zatímco na východě vznikla pod kuratelou Sovětského svazu Německá demokratická republika. Berlín, ač zcela obklopen územím východního Německa, zůstal rozdělen mezi oba státy.

Pro obyvatele NDR představoval Berlín jedinečnou příležitost k nahlédnutí za železnou oponu, a to zejména poté, co byla vnitroněmecká hranice počátkem padesátých let obehnána plotem a stala se prakticky neprostupnou. Dostat se do Západního Berlína bylo naproti tomu jednoduché. Stačilo nastoupit na nadzemní dráhu a za několik minut se člověk ocitl na druhé straně hranice. Řada obyvatel východní části Berlína tak například pravidelně dojížděla do západní části za prací. Ne všichni se vrátili zpět.

Desetitisíce uprchlíků, kteří každoročně o režimu Waltera Ulbrichta „hlasovali nohama“, představovaly pro vedení NDR nejenom propagandistický, ale také hospodářský problém. Ze zhruba tří milionů osob, které v letech 1949 až 1961 uprchly, byla drtivá většina v produktivním věku, a navíc šlo obvykle o kvalifikované pracovníky.

Souhlas s výstavbou bariéry získali východoněmečtí představitelé na poradě prvních tajemníků komunistických stran počátkem srpna 1961. Přípravy na zřízení „protinacistické obranné zdi“ se před veřejností podařilo do poslední chvíle udržet v tajnosti. 

Jednotky východoněmecké policie, vojska a lidových milicí vyrazily do berlínských ulic v noci na 13. srpna a během několika hodin rozdělily spící město kotouči ostnatého drátu a kamennými náspy. Západ budování zdi jen bezmocně přihlížel. K přechodu mezi americkým a sovětským sektorem Checkpoint Charlie sice najely americké tanky, ale tím se reakce Západu vyčerpala. Dodnes se vedou spory o to, zda západní velmoci byly o chystaném postavení bariéry dopředu informovány svými tajnými službami, či zda šlo skutečně o blesk z čistého nebe, jak tvrdili někteří tehdejší představitelé Spolkové republiky.

Rychle vyrostla, rychle padla

Provizorní bariéry mezi západním a východním Berlínem byly zanedlouho nahrazeny bytelnějšími překážkami a nakonec získaly podobu skoro čtyři metry vysoké zdi z betonových panelů. Vedle vyrostlo průběžně zdokonalované opevnění, skládající se z příkopů, plotů z ostnatého drátu, minových polí a samostřílů. Na odvážlivce, jemuž se tyto nástrahy podařilo překonat, čekali bdělí pohraničníci, kteří měli rozkaz zastavit „narušitele“ i střelbou. Už 24. srpna 1961 se obětí tohoto příkazu stal Günter Litfin (24). Podobný osud stihl celkem 140 osob. Úplně poslední obětí byl v březnu 1989 Winfried Freudenberg. Zahynul při nehodě během pokusu přeletět hranici v balonu. Sedm měsíců poté Berlínská zeď padla.

Bariéra rozdělovala Berlín 28 let. Stejně rychle jako vyrostla, však nakonec i zmizela. Uvolnění poměrů v Polsku a Maďarsku v roce 1989, jehož vedlejším důsledkem byla mohutná vlna východoněmeckých zájemců o vystěhování na Západ, nemohlo vedení NDR ignorovat. A tak 10. listopadu 1989 nechalo otevřít hraniční přechody do západního Německa. V euforii pak začali lidé do Berlínské zdi vyrážet průchody. Symbol studené války padl a cesta ke znovusjednocení Německa v říjnu 1990 byla otevřená. Demolice zdi začala 13. června 1990 a skončila v roce 1994.