Když ruská vojska v únoru vstoupila na Ukrajinu, vyvolalo to exodus lidí, kteří odjeli, aniž by měli čas plánovat a tušili, kdy se budou moci vrátit. Svou daň si tak násilí vybralo i na opuštěných zvířatech, která zbytečně trpěla krutostí útočníků a okupantů. Dnes už ve zkoušené zemi úspěšně funguje několik organizací, ve kterých se o němé tváře dokážou postarat.
Opuštěná zvířata na Ukrajině trpí, mají už ale své zastání
Boňa, pětiletá americká stafordšírská bulteriérka, je v těchto dnech tak trochu celebritou. Je tváří nadace Animals of War, která vznikla po loňské ruské invazi na Ukrajinu v únoru na pomoc zvířatům v kyjevské oblasti.
Dnes žije spokojeně a dobře živená, ale příběh o tom, jak se stala ozdobou loga skupiny, je vše, jen ne veselý. Jak říká šéf organizace Oleksander Vilšanovskyj – „ruští okupanti jí z legrace vrazili nůž do hrudi.“
Boňu, kterou její majitelé při útěku před invazí opustili v Boroďance, našli sousedé, kteří ji bez léků léčili, jak nejlépe uměli. Ránu jí zašili obyčejnou jehlou a nití a dva měsíce ji krmili krmením pro slepice.
Přestože se vzhledem ke svému zranění pozoruhodně zotavila, začaly se u ní projevovat další zdravotní problémy. Nakonec ji přivedli k Vilšanovskému, který ji ošetřil. „Mohlo to pro ni dopadnout mnohem hůř,“ říká muž pro list Kyiv Post, „Ale i tak to bylo hrozné.“
Boňa samozřejmě není sama. Když v Kyjevě začaly padat bomby, Natáliin kocour Pucík nebyl k nalezení. „Pro případ války jsme měli s manželem jasný plán – nebalit věci, ale vzít jenom dceru a kocoura a odjet na venkov,“ říká Natálie.
„Pucík se vždycky bál i těch nejmenších zvuků a hledal si nějaké temné místo, kam by se mohl schovat, a myslím, že 24. února udělal to samé: slyšel výbuchy, dostal strach a schoval se.“
Manželé tak připravili na odjezd svou dvouletou dceru, ale Pucík se v bytě nenašel. „Takže jsem musela nechat spoustu vody ve všech dostupných hlubokých talířích a nasypat do misek všechno jídlo,“ říká Natálie. „Rozhodli jsme se, že nejprve evakuujeme dceru a pak se vrátíme pro Pucíka.“
V následujících dnech však již nebylo možné se pro kočku vrátit. Natálii se nakonec podařilo přesvědčit souseda, aby se vloupal do jejich bytu – klíče nemohli poslat kvůli přerušení poštovních služeb způsobenému válkou. „Ukázalo se, že naše nové drahé dveře není tak snadné vylomit ani pro zkušeného profesionála,“ říká žena.
Nakonec se Pucík našel a po půldenním jemném přemlouvání byt opustil. Nyní manželé žertují, že sousedka, která se vloupala do jejich bytu, aby ho zachránila, se stala kočičí kmotrou.
Pucík se ze svého zážitku ještě úplně nevzpamatoval – pokaždé, když si manželé obouvají boty, dostane strach a čas od času ztrácí vědomí při záchvatech nevolnosti.
Daleko od hlavního města a blízko frontové linie podstupují dobrovolníci jako Sněžana Bugriková velké riziko, aby pomohli zvířatům, která se snaží přežít ve zničených a opuštěných městech a vesnicích v Lymanu v Doněcké oblasti.
„Jakmile spatří auto, přiběhnou a doufají, že na ně nezapomněli,“ popisuje jejich chování Sněžana. „Skáčou, jak mohou – někteří po třech nohách, jiní jsou slepí, hluší nebo šokovaní z bombardování.“
Vidět utrpení v takovém měřítku si vybírá na Bugrikové svou daň, ale ona a její tým se snaží poskytnout pomoc, jak jen mohou. „Nepotkala jsem jediné zdravé zvíře,“ říká. „Všechna byla zasažena nějakými viry. Většina těchto zvířat nepřežije zimu. Všechna se vám dívají do očí s nadějí na záchranu, ale všechna je zachránit nemůžete.“
