Cesta amerického prezidenta Baracka Obamy do Saúdské Arábie slibovala ráznou výměnu názorů dlouho před svým uskutečněním. Dvě Obamova prezidentská období poštvala dlouholeté spojence mnohokrát proti sobě. Navzdory tématům jako terorismus nebo zkrocení íránského jádra si ale obě země uvědomují, jak moc se navzájem potřebují. Nynější návštěva v Rijádu by měla hrany otupit – Saúdové ale odchod Obamy z Bílého domu příliš oplakávat nebudou.
Americký klíčový spojenec v Perském zálivu učinil v poslední době řadu kroků, které Spojené státy přijaly s nelibostí. Rijádu se zase nelíbí některé postoje USA, budící pochyby, zda Washington sdílí se Saúdskou Arábií její regionální zájmy.
Sedmdesát let staré partnerství dostalo první velkou ránu už za George Bushe – v podobě svržení iráckého režimu Saddáma Husajna. Během arabského jara pak už Barack Obama opustil svého egyptského spojence Husního Mubaraka. V Sýrii naopak Rijád tlačí na sesazení Bašára Asada, zatímco Washington se soustředí na boj proti Islámskému státu.
Poslední kapkou pak byl Írán, jeho jaderná dohoda a konec sankcí proti Teheránu (i když později revidovaný) „Saúdové mají za to, že je Barack Obama obětoval na oltář svého sbližování s Íránem, jejich úhlavním nepřítelem,“ komentuje politolog Fawaz Gerges.
Sporná byla také lednová poprava několika desítek odsouzených teroristů včetně šíitského duchovního, což vyvolalo prudkou roztržku s Íránem. Rijád po následném útoku na svou ambasádu v Íránu omezil diplomatické vztahy s Teheránem.
Bílému domu nepomáhá ani Kongres. Právě projednává zákon, který by umožnil zažalovat Rijád za podíl na útocích z 11. září.
Zámořští komentátoři neopomíjejí připomenout ani otázku hodnot. Amerika stále navzdory „sňatku z rozumu“ musí vnímat, že Saúdská Arábie je objektivně autoritářský režim, jehož vnímání svobody vyznání, tisku či práv žen se od toho západního podstatně liší, jak zmiňuje například CNN.
Nepodstatná není ani velmi čilá aktivita saúdské vahhábistické kampaně a financování muslimů v zahraničí – Spojených států nevyjímaje. Úsilí silně konzervativního směru islámu v cizích zemích se podle mnohých nepojí vždy jen s dobrými úmysly. Řada předních politiků je přesvědčena, že v úmyslu podpory muslimské komunity po světě – včetně financování výstavby mešit – se skrývá také podpora extremismu. Spekulace o napojení tamní vlády na teroristy však doteď nikdo nepotvrdil ani nevyvrátil.
- Vahhábismus je silně konzervativní, puritánská větev sunnitského islámu, která je státním náboženstvím v Saúdské Arábii.
Saúdská Arábie se navíc potýká s nízkými cenami ropy, což má významný dopad na její hospodářství. Nedaří se jí ani v Jemenu, kde si se svou koalicí v nákladném tažení proti šíitským povstalcům nedokázala zajistit jasnou vojenskou převahu. Saúdové také marně usilovali o agresivnější vojenské akce Spojených států proti počínání Íránu v Iráku a Sýrii.
„Američané dovážejí ze Saúdské Arábie méně ropy než před několika lety, ale zároveň ropa z této části světa je důležitá pro stabilitu ve zbytku světa. Takže role Saúdské Arábie v této věci není méně důležitá než dřív. Saúdové zase dovážejí zbraně a technologie z USA za desítky miliard. Saúdskoarabská armáda na amerických technologiích stojí, takže tahle část vztahu také neskončí,“ poznamenal zpravodaj ČT Martin Řezníček.
Předpokládá se, že Obama se bude snažit během návštěvy pošramocené vztahy napravit. Podle listu The New York Times ale není jasné, jak hluboce je dlouholetá spolupráce poškozena a zda vůbec půjde nynější škody napravit.
„Spojené státy dál budou na Blízkém východě klíčovou mocností. Počet vojáků, které mají USA v regionu, jejich aktivitu, počet základen a klientských vazeb na jednotlivé země včetně Saúdské Arábie není možné překonat. Proto tato pevná aliance bude pokračovat i nadále,“ myslí si blízkovýchodní zpravodaj ČT Jakub Szántó.
I podle agentury AP Obamova cesta spíše než loučení připomíná kontrolu škod. Jeho následník se ale v zájmu stability bude muset přes rozepře přenést. Obě strany si vzájemnou závislost dobře uvědomují: Saudové potřebují americké zbraně a Američané zase stabilitu na Arabském poloostrově.
