Válka na Ukrajině ztížila život řadě ruských autorů, kteří ve své zemi čelí stále tvrdší cenzuře, a jejich díla mizí z obchodů. Ruské úřady předávají seznam zakázaných spisovatelů i knihovnám. Týkají se takzvaných „zahraničních agentů“, kritiků ruské invaze na Ukrajinu nebo děl, v nichž se objevuje tematika sexuálních menšin. Jak zjistil nezávislý zpravodajský server Bumaga na případu Petrohradu, některé knihovny zakázané spisovatele nadále nabízejí, i když pouze na vyžádání. V případě knihoven totiž Rusko zatím k výraznějším postihům nepřistupuje, píše nezávislý web Meduza.
Jedním z posledních spisovatelů, kteří se dostali na černý seznam ruských úřadů, je oblíbený autor detektivních románů Grigorij Čchartišvili, známý pod pseudonymem Boris Akunin a také svou kritikou ruského vládce Vladimira Putina. Na přelomu let 2011 a 2012 patřil k hlavním řečníkům na masových protivládních demonstracích, potlačených po návratu Putina do Kremlu.
Ruský finanční dozorčí orgán Rosfinmonitoring loni v prosinci oznámil, že spisovatelovo jméno je nově na seznamu „teroristů a extremistů“. Ruští vyšetřovatelé navíc zahájili trestní stíhání Akunina za údajné „ospravedlňování terorismu a veřejné šíření falešných informací“ ve spojení s ruskou armádou, napsal minulý měsíc britský Guardian.
„Teroristé mě označili za teroristu,“ napsal v reakci na Facebooku Akunin, který žije v Londýně. Hlavní ruské vydavatelské domy včetně AST poté přestaly jeho publikace distribuovat.
Ostrá kritika Kremlu
Akunin už dříve spoluzaložil platformu Skutečné Rusko. Působí v ní osobnosti ruské kultury, jež se snaží pomáhat ukrajinským uprchlíkům i Rusům, kteří odešli ze země. „Rusku vládne psychicky vyšinutý diktátor a co je nejhorší, (Rusko) poslušně následuje jeho paranoiu,“ reagoval Akunin na Facebooku v den, kdy začala velká ruská invaze na Ukrajinu.
Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov před rokem ujišťoval, že v Rusku „není obecná tendence“ zakazovat díla, konfiskovat knihy a vymazávat z plakátů autory zaujímající jiné názory, než má Putin. Reagoval tak na zprávy, že z divadelních plakátů odstraňují Akuninovo jméno a z knihkupectví a knihoven mizí knihy spisovatelů, kteří byli označeni za takzvané „zahraniční agenty“ nebo emigrovali z Ruska.
Sám Putin dříve uvedl, že Moskva eviduje zahraniční pokusy ničit ruskou kulturu, ale nebude postupovat stejným způsobem, připomněla tehdy agentura Interfax.
Akunin je přitom jen jeden z řady autorů, na které se ruské úřady zaměřily. Loni v srpnu soud v Moskvě v nepřítomnosti odsoudil dalšího spisovatele žijícího v exilu, Dmitrije Gluchovského, k osmi letům odnětí svobody za „šíření lží“ o ruské armádě. Podle obžaloby šířil na sociálních sítích texty a videa s „uměle vytvořenými“ důkazy o zločinech spáchaných ruskými vojáky na Ukrajině, napsala ruská agentura TASS.
Funkční autocenzura
Řada ruských spisovatelů po zahájení plnohodnotné války na Ukrajině opustila zemi. Ti, kteří se odvážili setrvat ve své vlasti, nyní čelí přísným zákonům o cenzuře. Podle serveru The Moscow Times sice ruské úřady oficiálně nestahují knihy z knihkupectví, ale v každém řetězci existuje autocenzura. Nakladatelství tak odmítají nové knihy od „nežádoucích“ autorů a knihkupectví stahují z pultů jejich již vydané tituly.
Podle nezávislého ruského webu Meduza jsou specifickým případem ruské knihovny, u nichž se zatím neobjevily případy, kdy by je úřady pokutovaly za propagaci sexuálních menšin či porušení zákona o „zahraničních agentech“. Právě v knihovnách se tak lidé mohou dostat k publikacím, které se v obchodech neprodávají. Opět ale záleží na vedení knihovny, jak se k politickému tlaku postaví.
Nezávislý zpravodajský server Bumaga, který zkoumal konkrétně případ zákazu Akunina v Petrohradu, uvedl, že vedoucí jedné z místních knihoven loni v prosinci obdržel zprávu od místního kulturního oddělení v tomto znění: „Vážení kolegové, Akunin byl přidán na seznam ‚teroristů a extremistů‘. Okamžitě uložte (jeho knihy) někam hluboko. Nevydávejte je!!! Až budou jeho knihy vráceny, označte je kategorií 5.“
Nejmenovaný knihovník řekl webu Bumaga, že „kategorie 5“ je přiřazena knihám, které se z různých důvodů vůbec nepůjčují. Označení se často uděluje velmi drahým nebo velmi starým knihám nebo novým knihám, které ještě nebyly katalogizovány. Knihy Akunina a básníka a spisovatele Dmitrije Bykova, který také vystupoval proti válce, byly nakonec umístěny na vzdálenou polici, aby nebyly vidět.
Přestože některé knihovny odstranily knihy Akunina a Bykova, žádný oficiální petrohradský zákaz stále neexistuje. Místní zpravodajský server Rotonda uvedl, že jiná petrohradská knihovna vydává Akuninovy knihy „na vyžádání“, ale nelze je najít na policích. Elektronický katalog Ruské národní knihovny, která se také nachází v Petrohradě, žádné z Akuninových děl nezobrazuje.
Loni 20. prosince dostala Evropská univerzita v Petrohradě pokutu asi 770 dolarů za držení knih vydaných s podporou „nežádoucích“ organizací. Univerzita tvrdila, že knihy byly vedeny v uzavřené sbírce a nebyly půjčovány čtenářům.
Zpravodajský portál Fontanka v této souvislosti napsal, že během soudního jednání zástupce univerzity ukázal snímky z webu Ruské národní knihovny se stejnými knihami. Prokurátor tehdy reagoval s tím, že Ruská národní knihovna smí uchovávat extremistické materiály.
Očekávané zpřísnění pokut
Náměstek ruského ministra spravedlnosti Oleg Sviridenko loni v listopadu oznámil plány na zpřísnění zákonů o „zahraničních agentech“. Organizacím přistiženým při distribuci obsahu vytvořeného „zahraničním agentem“ bez požadovaného označení by nově hrozila pokuta ve výši asi 3300 až 5500 dolarů. Knihovny jsou v současné době v tomto zákoně definovány jako „třetí strany“, takže by jim nově hrozila pokuta dle dolní hranice.
Podle Meduzy však neexistují jednotná pravidla, jak knihy od „zahraničních agentů“ správně označovat a jak s nimi nakládat. Například knihovna Majakovského v Petrohradu má zaveden přísný protokol, popsal anonymně jeden ze zaměstnanců. Na knize je podle něj nálepka s nápisem „Zahraniční agent“ a na obálce je „18+“. Kniha je navíc stažena z běžného oběhu a poskytována pouze na vyžádání.
V katalogu knihovny je pak označena jako kniha „zahraničního agenta“. Tyto publikace se dostanou pouze k dospělým, i když je kniha určena dětem, a zaměstnanci mají zakázáno zmiňovat knihy „zahraničních agentů“ na sociálních sítích knihovny nebo v seznamech četby. Podle zaměstnance budou navíc brzy všechny knihy od „zahraničních agentů“ mít na obálkách prohlášení o vyloučení odpovědnosti.
V katalogu Ruské národní knihovny jsou knihy napsané „zahraničními agenty“ rovněž označeny odpovídajícím štítkem, ale čtenáři si je stále mohou prohlédnout a u knih napsaných pro děti není uvedeno „18+“. Zaměstnanec jedné petrohradské knihovny však webu Bumaga řekl, že knihy od „zahraničních agentů“ vystavují otevřeně na policích a knihovníci v jejich pobočce nemusí o klasifikaci autora nikoho informovat.
Řada ruských literárních časopisů a nakladatelství nyní musí působit mimo Rusko. Kupříkladu v Amsterdamu vydal spisovatel Maxim Osipov na jaře první vydání literárního časopisu Pátá vlna, který obsahuje prózu i poezii v ruském a anglickém překladu, a to jak v papírové, tak i elektronické formě, píší The Moscow Times.
Ruské knihkupectví Novaja Riga pak vydalo v Rize svazek filmového kritika Antona Dolina. Knihy v angličtině i ukrajinštině nabízí také zahraniční nakladatelství Freedom Letters. Nabídlo třeba Román Springfield od Sergeje Davydova, který nemůže vyjít v současném Rusku mimo jiné proto, že hlavní postavou je zástupce sexuální menšiny.
Zákazy jako v sovětských dobách
Cenzura fungovala hojně i v dobách Sovětského svazu. Zakázány byly protisovětské knihy, knihy o sexu, sexuálních menšinách i náboženské publikace, připomíná server The Moscow Times.
Například slavný román Doktor Živago od Borise Pasternaka byl považován za protisovětský, protože nerespektoval stranickou linii revoluce z roku 1917 a tehdejší režim ho odmítl otisknout. Spisovatel v roce 1956 propašoval rukopis do Itálie, kde byl publikován a následující rok získal prestižní Nobelovu cenu za literaturu.
Další světoznámou publikaci Souostroví Gulag psal její autor Alexandr Solženicyn tajně na části, z nichž každou nechával v jiném městě. U sebe měl vždy pouze tu kapitolu, kterou zrovna vytvářel. První díl vyšel v Paříži v roce 1973.
Román My Jevgenije Zamjatina Sověti rovněž zakázali, v roce 1921 se ale poštou zázračně dostal do Berlína. Po vydání knihy v angličtině v roce 1924 ruské úřady autorovi značně znepříjemňovaly život. Podle Moskvy totiž kniha zesměšňovala budoucí komunistickou společnost.
