Prvky přímé demokracie jako referenda a občanské iniciativy ve světě bují. Kolébkou je Švýcarsko, z něhož si vzal příklad americký Oregon, ale v menší míře i další desítky zemí. Iniciativa funguje také v EU, ovšem ne příliš efektivně. Klasický švýcarský model je ale dán historicky a jako celek ho nelze snadno přemístit třeba do České republiky, varuje politolog z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Matěj Trávníček. Pro Švýcary je typické, že uvažují odpovědně a ku prospěchu komunity – dříve odmítli delší dovolenou, vyšší důchody či zavést základní mzdu.
Lidé se kromě klasických voleb, kde vybírají své zástupce, mohou v řadě zemí podílet přímo na fungování státu, a to díky iniciativám vzešlým od občanů a lidovému hlasování. Dalším prvkem jsou klasická referenda vypsaná vládou k určitému klíčovému tématu.
Občanské iniciativy jsou nejlepším způsobem, jak vytvořit most mezi obyčejnými lidmi a politickými elitami. Zároveň pomáhají zastavit vzestup populistů, je přesvědčena kupříkladu ředitelka Etického institutu Islandské univerzity Salvör Nordalová.
Politolog upozorňuje na odmítání odpovědnosti
Podle politologa Matěje Trávníčka z FSV UK ale u přímé demokracie převažují negativa. „Především jde o zbavování se odpovědnosti. Politiky si občané volí, aby rozhodovali. Oni tak následně činí a pak se za svá rozhodnutí zodpovídají občanům. Pokud se tak nějaká politika ukáže jako špatná, mohou občané politiky, kteří ji prosadili, potrestat tím, že je nezvolí. Pokud však o dané věci rozhodnou lidé přímo tajným hlasováním v referendu, koho pak hnát k odpovědnosti?“ ptá se Trávníček.
Jako přínos vnímá určité přiblížení občanů k rozhodovacímu procesu. „Zejména dát jim možnost do rozhodování vstoupit i v průběhu volebního období parlamentu skrze petiční akce s požadavkem na vypsání referenda,“ řekl politolog webu ČT24.
2016: Rok lidových hlasování
Loňský rok patřil řadě přelomových a rozpuruplných událostí, jež souvisely s výsledky hlasování občanů v referendech. Třiadvacátého června 2016 si Britové v referendu těsně odhlasovali odchod z Evropské unie. Z jednoho z posledních průzkumů YouGov přitom vyplývá, že se karty zřejmě obrátily – 47 procent Britů by teď hlasovalo pro setrvání, jen 42 pro brexit.
Britské referendum odstartovalo vášnivou diskusi o tom, zda je, či není správné nechat rozhodovat o klíčových záležitostech přímo občany. V tomto konkrétním případě přitom nevzešla iniciativa k plebiscitu od lidí, nýbrž od vlády – konkrétně expremiéra Davida Camerona, jenž se snažil získat politické body v jeho Konzervativní straně, v níž sílily protiunijní nálady.
Překvapení se loni konalo rovněž v Kolumbii, kde 50,2 procenta voličů odmítlo v referendu přelomovou mírovou dohodu s rebely z FARC, jenž měla ukončit více než půlstoletí trvající krvavou válku. Kritikům se nelíbilo, že smluva umožňuje rebelům znovu vstoupit do společnosti, vytvořit politickou stranu a uniknout trestu. Předvolební průzkumy přitom ukazovaly, že dohodu podpoří téměř dvě třetiny voličů.
Kolumbijská vláda poté dohodu upravila, ovšem podle kritiků jen mírně. O nové smlouvě navíc již nenechala rozhodnout samotné Kolumbijce, nýbrž ji odsouhlasily obě komory parlamentu.
Jiným případem jsou Spojené státy, kde byl v listopadu 2016 zvolen prezidentem kontroverzní miliardář Donald Trump. V zemi v současné době sílí hlasy volající po zavedení více prvků přímé demokracie.
„Katastrofou voleb bylo, že kandidovala dvojice, kterou neměly v oblibě ani samotné strany. Nebyl tu systém, jenž by vyprodukoval lepší kandidáty,“ upozorňuje politický komentátor a aktivista Paul Jacob, který stojí v čele skupiny Citizens in Charge (Občané ve vedení).
Primárky má v některých státech pod kontrolou vláda, která tak vybírá delegáty a nakonec i kandidáty. „Potřebujeme systém, v němž se lidé mohou stát prezidentem, aniž by byli republikáni nebo demokraté. A potřebujeme proces, v němž strany řídí své vlastní nominace,“ míní Jacob.
Švýcarsko novodobou kolébkou přímé demokracie
Ve Švýcarsku, které je považováno za novodobou kolébku přímé demokracie, žije ve 26 kantonech 8,2 milionu lidí, z nichž skoro čtvrtinu tvoří cizinci. V zemi existuje silná úcta k menšinám, přitom ale až do roku 1971 neměly právo hlasovat ženy.
Právní rámec umožňuje všem Švýcarům starším 18 let podílet se na způsobu, jakým je stát veden. Existuje tam možnost závazných referend ke změnám ústavy navržených parlamentem, kde je zapotřebí, aby řekla „ano“ většina lidí i kantonů.
Občanskou iniciativu může zahájit výbor sedmi občanů, který následně potřebuje sehnat 100 tisíc podpisů v průběhu 18 měsíců, aby se plebiscit mohl odehrát.
Parlament i vláda o návrhu diskutují a vydávají doporučení, zda by měl být přijat, či nikoli. Na celostátní úrovni se mohou uskutečnit až čtyři hlasování ročně. Spolková rada rozhoduje několik měsíců předem, o kterých návrzích se bude hlasovat. Už nyní jsou přitom stanovena data až do poloviny 30. let tohoto století.
Výsledek lidového hlasování je závazný a schválení iniciativy vede ke změně ústavy. Od roku 1891 proběhlo na 200 takových hlasování, ale jen kolem dvou desítek návrhů bylo přijato.
Referenda se konají i k novým zákonům a mezinárodním dohodám. Zapotřebí je souhlas osmi kantonů nebo sehnat během sto dnů 50 tisíc podpisů od občanů. Od roku 1874 proběhlo kolem 180 takových referend, ve skoro osmdesáti z nich nový zákon neprošel.
Lidé mají ve Švýcarsku hlavní slovo, i pokud jde o klíčové vládní návrhy. Letos v květnu 58,2 procenta voličů odsouhlasilo plán kabinetu nalít miliardy dolarů v rámci dotací do obnovitelné energie a zároveň zakázat nové jaderné elektrárny a podpořit podniky závislé na vodní energii. Země se tak vydala vstříc zelené budoucnosti.
Vlastní prospěch není pro Švýcary to nejdůležitější
V uplynulých letech Švýcaři naopak odmítli zavést šestitýdenní dovolenou nebo zavést minimální mzdu – v tomto případě bylo proti celých 76,9 voličů. Odmítli rovněž penzijní reformu, která měla zajistit nové generaci seniorů vyšší důchody.
To, že se Švýcaři tak často chovají zodpovědně, a ne vždy jednají jen ku prospěchu své osoby, je zřejmě dáno historií. Třeba pokud jde o finance, hlavně daně, švýcarské komunity se už od středověku scházely na náměstích, aby tyto záležitosti vyřešili společně.
Jedno z nejtěsnějších hlasování proběhlo v roce 2002, kdy Švýcaři odmítli osekat počet žadatelů o azyl, tehdy rozhodlo pouhých 3000 hlasů. Podobně těsně, ale opačně dopadlo referendum, jež prosadila extrémní pravice v roce 2014. Švýcaři se tehdy vyslovili pro omezení imigrace ze zemí EU.
To vyvolalo rozhořčení v Bruselu – obtížná jednání nakonec vedla ke kompromisu, který Bernu umožnil zůstat v Schengenu a zároveň po omezenou dobu omezit počet imigrantů. Iniciativ, které nebyly v souladu s mezinárodními zákony či regulacemi, přitom bylo ve Švýcarsku víc.
Spokojenost s vládou, nízká účast
Celkem 65 procent Švýcarů je se svou vládou spokojených, uvádí Cheryl A. Fainová ve své knize Modern Direct Democracy in Switzerland and the American West. Příklad Švýcarska ukazuje, že přímá demokracie má někdy zvláštní dopad – čím více moci mají lidé v rukou, tím méně využívají možnost svého práva využít.
Podle institutu International Idea v roce 2015 využilo možnost jít volit jen 48,4 procenta oprávněných švýcarských voličů. Demokracie lidi uspokojuje, i když svých práv zrovna nevyužívají, okomentoval to politolog Stefan Rey z Univerzity v Curychu.
Prvky přímé demokracie od amerického Oregonu po Tchajwan
Švýcarský systém inspiroval od začátku v zahraničí. Již v roce 1902 byla možnost občanské iniciativy zavedena v západoamerickém státě Oregon, kde se od té doby hlasovalo už o více než 300 návrzích, což je o stovku více než v samotném Švýcarsku.
Oregonské okresy zhruba odpovídají švýcarským kantonům, ale Oregon je rozlohou třikrát větší a má jen třetinu obyvatel. Lidé tam mohou rovněž iniciovat změnu ústavy, když seženou v určitém časovém úseku dost podpisů.
Na rozdíl od Švýcarska se návrhy obyvatel Oregonu nemohou dostat do konfliktu s mezinárodním právem, ovšem může nastat problém na federální úrovni, jako se tomu stalo v případě legalizace marihuany. Ve státě Oregon je totiž už dva roky legální pěstovat marihuanu pro rekreační využití.
Oregon si navíc vzalo za vzor dalších 23 amerických států, jež postupně daly občanům podobná hlasovací práva. Republikánské hnutí, bojující začátkem minulého století kupříkladu i za právo žen volit, se dostalo i na Havaj. Patřil k němu rovněž Sun Yat-sen, později první čínský prezident. Myšlenka občanské iniciativy byla dokonce původně zakotvena v čínské ústavě z roku 1912. Nyní zůstává základem ústavy Tchajwanu.
Švýcarský model nelze jen tak přemístit, říká politolog
Celkem mohou v současnosti hlasovat o občanských iniciativách lidé ve 22 zemích světa včetně Maďarska, Keni, Uruguaye, Mexika či Nového Zélandu. V dalších 14 státech včetně Nizozemí nebo Itálie mohou občané vyvolat celonárodní hlasování o parlamentních rozhodnutích.
Pokud jde o zavádění švýcarského modelu v Česku, politolog Trávníček je skeptický. „Moc nevěřím v přenositelnost jednotlivých politických systémů z jedné země do druhé. Každá země má totiž jiný historický vývoj, zvyky, tradice a podobu politického spektra. Proto není úplně jednoduše možné vzít politický systém ze země A a přesadit ho do země B,“ uvedl expert.
„Vezměte si, že třeba u nás už od roku 1992 máme možnost místního referenda a nedá se říci, že by byla nějak hojně využívaná. Z poslední doby však můžeme vidět, že nejrůznější obce zkoušejí zavádět participativní rozpočtování, které umožňuje občanům rozhodovat o části obecního rozpočtu. To je poměrně zajímavá metoda, jak zvýšit zapojení občanů do rozhodovacího procesu,“ míní Trávníček.
Nadnárodní úroveň: Iniciativu občanů EU často potápí Komise
Občanskou iniciativu využívají lidé v posledním čtvrtstoletí stále častěji, a to jak na místní, tak národní, ale i nadnárodní úrovni. Tento prvek přímé demokracie zavedla v roce 2012 i Evropská unie. Hlavním cílem tohoto nástroje byla snaha přemostit díru mezi občany EU a unijními orgány, což se ale příliš nepodařilo.
Za pět let se organizátorům podařilo sehnat potřebný milion podpisů k předložení návrhu Evropské komisi jen čtyřikrát, naposledy letos v říjnu, kdy šlo o iniciativu „Zakažte glyfosát a ochraňte lidi a životní prostředí před toxickými pesticidy“. Komise má nyní tři měsíce na odpověď.
Organizátoři nyní shánějí podpisy také v případě témat jako „občanství po brexitu“, „občanské vzdělávání“ či „práva etnických menšin v členských zemích“. „Evropská občanská iniciativa se zaváděla ve snaze snížit byrokratický deficit unijních institucí. Výsledek po pěti letech je však poměrně tristní. Na vině je byrokraticky příliš složitá procedura,“ poznamenal Trávníček.
„Vezměte si, že před samotným sběrem podpisů musíte založit výbor, ve kterém budou zastoupeni občané z alespoň čtvrtiny členských států. Následně musíte požádat Evropskou komisi o registraci, která má následně dva měsíce na posouzení, jestli můžete danou věc iniciovat,“ upozornil politolog.
„Tato jakási předběžná registrace je sama o sobě v rozporu s demokratickými principy, protože tady nějaká instituce říká občanům, pro co mohou, nebo nemohou sbírat petici. Celý proces je navíc také dosti zdlouhavý,“ konstatoval dále Trávníček.
Komisi je vyčítáno, že kvůli její interpretaci pravidel registrace není uznáno asi 40 procent iniciativ. Někteří organizítoři se kvůli tomu soudili, až v tomto roce jim dal ale ve dvou případech unijní tribunál zapravdu – v jednom z nich šlo o zrušení obchodní dohody mezi EU a USA s názvem STOP TTIP.
Letos v září přijala Komise návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady týkající se této iniciativy. Předložené úpravy by měly pomoci, aby iniciativa byla „pro organizátory a podporovatele přístupnější, méně složitá a snadněji použitelná“, a dal se „využít celý potenciál iniciativy coby nástroje na podporu diskuze a účasti na evropské úrovni a k přiblížení EU jejím občanům, včetně mladých lidí“.
