„Malá Moskva“ leží necelou hodinu cesty od Berlína a během studené války se stala vůbec největší sovětskou vojenskou základnou mimo SSSR – a domovem pro 75 tisíc vojáků i jejich rodin. Z podstavce na ni „dohlížel“ Lenin, který měl výhled na velkou část dvousetšedesátihektarového prostoru, na desítky, ne-li stovky budov k bydlení, vojenskému výcviku i rekreaci. Dnes několikametrové soše roste z rukávu mech, a vůdce říjnové revoluce se trochu smutně dívá na zpustlý areál.
„Malá Moskva“ dřív hostila desetitisíce sovětských vojáků. Dnes po nich zůstaly jen ruiny a opuštěný Lenin
Obrovský armádní komplex je schovaný v jehličnatých lesích 40 kilometrů od německého hlavního města. Od okolních budov je oddělený zdmi a opakovaně opravovaným plotem, místy jsou kusy ostnatého drátu. Wünsdorf kdysi dostal název „Zakázané město“ a tím je dodnes. Všudypřítomné cedule se zákazy vstupu jasně dávají najevo, že nepovolaní návštěvníci tu nemají co pohledávat.
Hlavním vchodem procházely hlavy německého císařství, Hitler a jeho důstojníci, maršálové Žukov a Koněv i sovětská armáda. Ti všichni se tady během pohnuté historie „Haus der Offiziere“, nepřehlédnutelné žluté důstojnické budovy, vystřídali. Výčet známých představitelů ukončil až odsun sovětských vojsk.
Původně, ještě v roce 1877, tu vznikla pruská dělostřelecká střelnice, telegrafní úřad, kasárna a vybudována byla i železnice. Komplex se začal stavět už v roce 1916, kdy tu sídlila armáda Viléma II. Pruského, jehož náklonnost k nacionalismu a militaristickému vedení politiky přispěla k rozpoutání první světové války.
V rukou Němců
Během třicátých let posloužily budovy pro přípravu německých sportovců na olympiádu v roce 1936, zázemí tu našly také obrněné jednotky armády. Areál pamatuje i druhou světovou válku, během které budovy sloužily jako velitelství pozemních sil třetí říše. V sálech se scházeli, jednali a obědvali Hitler a další nacističtí důstojníci.
Haus der Offiziere, v hlavní budově byly důstojnické pokoje a kanceláře, v zadních budovách kruhové dioráma, bazén nebo kinosál
Už v roce 1937 Němci začali budovat největší systém bunkrů v celé zemi. Maybach I a II byly hotové o dva, respektive tři roky později. Právě do jedničky se osádka nastěhovala v srpnu 1939, jen pár dní před útokem na Polsko.
Zvenku připomínaly typické vesnické domky, masivní betonová konstrukce ale ukrývala několikapodlažní nadzemní i podzemní bunkry, ve kterých sídlilo vrchní velení armády a nejvyšší velení ozbrojených sil. Právě tady se odehrávalo centrální plánování terénních operací wehrmachtu.
Všechny německé bunkry v této lokalitě přečkaly druhou světovou válku beze škod, přestože se 15. března 1945 staly terčem masivního amerického bombardování. Železobetonové komplexy se však nedochovaly v původní podobě. Protože byly na seznamu vojenských objektů třetí říše, byly dalšími obyvateli města – Sověty – vyhozeny do vzduchu.
Když sem 20. dubna 1945 napochodovaly ruské jednotky, město bylo předáno prakticky bez boje. Maršál Žukov si pak z Wünsdorfu udělal základnu pro bitvu o Berlín. Po kapitulaci nacistů se sem nastěhovaly právě sovětské jednotky.
V rukou Sovětů
Téměř půlmilionu vojáků na všech základnách mělo být připraveno nejen udržet kontrolu nad východní částí Německa, ale měli být schopni v případě potřeby obsadit i zbytek západní Evropy. Spolu s vojáky se tak jen k Berlínu odstěhovaly i tisíce civilistů a rodiny vojáků, celkem zhruba 75 tisíc Sovětů.
Rázem sovětská základna zabírala podobnou plochu jako Karlovarský kraj, byla vůbec největší základnou v NDR. Východní Německo ji, na základě mírových dohod, muselo také živit a pro Němce šlo o velkou ekonomickou zátěž. Pro Wünsdorf se rychle vžilo označení „Malá Moskva“ – jezdil odsud pravidelně přímý vlak do ruské metropole, byly tu školy, obchody, sportoviště, restaurace, kina, bazén i divadlo.
Právě divadlo bylo jediným místem, které během sovětské nadvlády velmi výjimečně navštívili i Němci, jinak měli vstup do areálu zakázán. Výjimkou bylo, když dostali pracovní pověření nebo šlo o významné komunistické straníky. Právě kvůli uzavřenosti pro Němce se Wünsdorfu začalo přezdívat „Zakázané město“.
GALERIE
Přítomnost sovětských vojsk nejzřetelněji připomíná trochu smutně působící socha Lenina. Dívá se na zarostlý prostor, kde se kdysi konaly vojenské přehlídky, v rukávu a na rameni mu roste mech
Obchody byly plné typických sovětských produktů, školy a trafiky nabízely sovětské knihy a časopisy, všudypřítomné byly nápisy v azbuce. Navzdory důvěrně známým předmětům tu pro řadové vojáky, kteří na základně sloužili dva až tři roky, život nebyl jednoduchý. Neměli žádné dovolené ani povolení k návštěvě rodiny či partnerky.
Úplně jinak vypadal život důstojníků. Přijížděli na 12 let, měli s sebou rodiny, ženy a děti i zvířecí mazlíčky. Užívat si tu mohli všech luxusních vymožeností, sportovišť, kina, velkého bazénu nebo sauny.
To vše skončilo s pádem železné opony. Po něm následoval rozpad Sovětského svazu a sjednocení Německa. Začal odsun sovětských jednotek.
Rodiny věděly, že město budou muset opustit, neznaly ale přesné datum ani čas. Poslední vojáci museli odejít ve velkém spěchu, na vystěhování dostali pouze 12 hodin. Na stolech po nich zůstaly rozjedené obědy, někteří na místě nechali své mazlíčky. Poslední sovětský transport odjel z nádraží ve Wünsdorfu 31. srpna 1994.
25 let nikoho
Během více než 25 let se sice objevilo několik pokusů využít areál jako muzeum nebo administrativní centrum, většina objektů ale nyní chátrá. Velká plocha před sochou Lenina zarůstá trávou a náletovými křovinami, na budovách se loupe omítka, někde jsou vybitá okna, sem tam je vidět propadlá střecha, některá schodiště nejsou stabilní.
V dobrém stavu se dochovalo divadlo, kde zůstaly zachované znaky sovětských vojsk, dobře je na tom i sál, kde kdysi jedli důstojníci první světové války, poté sloužil jako kasino pro nacisty a později jako koncertní sál pro Rusy.
Ačkoli Sověti většinu cenných věcí odvezli, včetně nábytku nebo dokonce záchodových prkýnek, místo dodnes živě připomíná jejich přítomnost – na zdech jsou azbukou psané poznámky, v několika místnostech zůstaly osobní předměty, na vybledlém červeném koberci jedné místnosti leží mumie psa.
Pouze občas se sem mohou v rámci organizované výpravy podívat fotografové nebo nadšenci a zájemci o historii. Kvůli chátrajícím budovám a zbytkům zapomenuté munice však pro veřejnost „Zakázané město“ zůstává dál zapovězené.
GALERIE
Historické fotky vojenského objektu v německém Wünsdorfu