Historie Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě je stejně jako dějiny svatého města příběhem dobývání, svárů i náboženského souznění. Svatostánek stojí na místě, kde byl podle křesťanské tradice pohřben Ježíš Kristus, už osm set let ho ale odemykají a zamykají členové jedné muslimské rodiny.
Když v 7. století muslimský vládce chalífa Umar převzal kontrolu nad Jeruzalémem, odemykáním Chrámu Božího hrobu pověřil jednoho ze svých generálů, předka rodiny Nusajbů, která vlastní klíče od chrámových dveří v současnosti.
„Když chalífa Umar přišel v 7. století do Jeuzaléma, doprovázeli ho dobyvatelé, kteří jsou mými předky. Chalífa Umar převzal klíče od patriarchy Sofronia a od té doby mám na starosti odemykání dveří,“ popsal Vádžid Nusajba televizi Al-Džazíra.
Vadžíd je křesťanskými rituály často dojat, uvnitř chrámu se však nikdy nemodlí, chodí do Omarovy mešity naproti. Patriarcha Sofronios v roce 637 pozval chalífu na modlitbu, to však chalífa odmítl, aby nestanovil precedens, kterým by ohrozil postavení kostela jako křesťanského chrámu. Namísto toho se pomodlil venku na dvoře před bazilikou.
Proto na tomto místě na počest této události v roce 1193 postavil ajjúbovský sultán al-Afdal bin Saladin Omarovu mešitu. U vchodu je mramorová replika Umarova paktu, který křesťanům v Jeruzalémě zaručoval ochranu a možnost praktikovat náboženství.
Klíčník i prostředník
Muslimská rodina má na starosti nejen otevírání dveří, někdy také dělá prostředníka mezi křesťanskými denominacemi. Arcibiskup pravoslavného jeruzalémského patriarchátu Theodosios (Hanna) pakt označuje za poselství o důležitosti mezináboženského respektu, který by měl fungovat i dnes. „Jsme jeden lid, jedna rodina, muslimové a křesťané v této svaté zemi,“ říká.
Arménské apoštolské církvi současný stav vyhovuje, říká biskup Aris Širvanian, podle kterého opatření přispělo ke klidu mezi křesťanskými církvemi. Představitel františkánů Atanacius Macora je odlišného názoru a svěření klíčů hodnotí jako historické politické rozhodnutí, s kterým se teď už nedá nic dělat.
