Oficiální údaje ze srpna mluví o padesáti tisících pohřešovaných na Ukrajině, většinou jde o vojáky, kteří zmizeli na frontě. O lidech, kteří zmizeli, se v zemi mluví jako o „těch mezi nebem a zemí“. Právě rodiny se do hledání příbuzných často pouštějí samy a někteří dokonce vyrážejí do obcí na frontě. Jedním z nich je Jurij, který bloumá ulicemi Pokrovsku, aby našel svého syna. Natáčela s ním zpravodajka ČT Darja Stomatová.
„Zmizel 24. srpna letošního roku v oblasti Selydove,“ říká otec ztraceného vojáka. Podobné vzkazy nechává komukoliv, kdo by Viktora mohl znát. Jurij pátrá po sebemenší synově stopě, ve městě zastavuje každé vojenské vozidlo. Kontaktoval i velení Viktorovy 59. brigády, to ho ale ignorovalo. „V demokratické zemi se tohle nesmí stávat,“ stěžuje si otec.
Jurij se později přesto setkal s kaplanem 59. brigády, který mu ale nedal velké šance. Další pokus tak byl u dobrovolníka Olega v naději, že jeho kontakty mezi vojáky pomohou. „Hledat je těžké, ale nebudeme ztrácet naději. Rozhodně mu nedovolím vydat se na bojiště,“ mluví Oleg o otci ztraceného vojáka.
O několik dní později přišla od Olega zpráva. „Syn Jurije se našel. Teď ho jedeme vyzvednout,“ stojí v ní. Zbídačený, pohublý a špinavý Viktor se tak v Pokrovsku po měsíci setkává se svým otcem. Ukázalo se, že se schovával ve městě, kam už pronikali ruští vojáci.
