Na den přesně před 75 lety přistávala v Anglii letadla z Prahy. Na palubách měla tři sta židovských sirotků z koncentračního tábora Terezín. Zpravodaj České televize ve Velké Británii Bohumil Vostal získal od Imperiálního válečného muzea v Londýně dobové záběry, jak odlet vypadal. Podle historiků přežilo holocaust jen 150 tisíc z odhadem 1,5 milionu židovských dětí, které nacisté povraždili a umučili v likvidačních a koncentračních táborech, ghettech, na nucených pracích nebo při hromadném střílení.
Židovští sirotci 15. srpna 1945 nastoupili v Praze do britského letounu. Ještě před čtvrt rokem přežívali v koncentračním táboře Terezín. Úplavice a tyfus byly všudypřítomné – stejně jako zápach a strach ze smrti.
„Hlavní vzpomínka je, že to bylo velmi hlučné. Nevím proč, ale vždycky jsem po nástupu do bombardéru chtěla létat. Běhala jsem po letišti, nakonec mě chytli a dali do toho bombardéru. Co jsem věděla o životě? Neměla jsem žádné rodiče. Moji mámu poslali do Osvětimi, mého otce předtím do Lodže,“ vzpomíná dětská přeživší holocaustu Zdenka Husserlová.
Stejně jako u současných dětských uprchlíků bez rodičovského doprovodu byla většina židovských sirotků v pubertálním věku. Husserlová patřila mezi patnáct dětí mladších 10 let.
„Byla jsem velmi hubená, moje ruce byly jak sirky. Oddělili mě od matky. Nepamatuji si matku, protože nás separovali. Co v šesti a půl letech dívka věděla o nacistech? Dodneška, neměla bych používat slovo nenávist, ale já je absolutně nenávidím. Nenávidím je. Byla jsem dítětem, které se snaží žít normální život, ale nebyl to normální život. Lidé říkali, že jsem si vedla docela dobře. Byla jsem ovšem vystrašená. Naprosto vystrašená. Co jsem měla vědět o světě v šesti a půl letech? Nic,“ líčí.
Ohlédnutí
Někteří sirotci se ještě naposledy vyfotili před Husovým pomníkem v Praze. Pak se jejich prvním domovem staly břehy jezera Windermere v Anglii.
„První skupina tří set dětí, které byly z Terezína, představovala jen malou část ze všech, které byly při osvobození Terezína. Samozřejmě tam byla řada dětských přeživších, co zůstali v Praze a v jiných částech Česka po zbytek svého života,“ popisuje historička Rebecca Cliffordová ze Swansea University.
Britské ministerstvo vnitra si vyhradilo, že do Británie nesmělo přijít žádné dítě, pokud mělo podlomené zdraví. Všechny tyto děti by na tom byly velmi špatně, pokud by se jim po několik měsíců nedostávalo znamenité zdravotní péče v Praze, upozorňuje Cliffordová.
„Osobně si myslím, že je třeba mluvit o těchto dětech. Když přišly do Británie v létě 1945, byl tu příval zájmu o jejich životy a zkušenosti, kterými si prošly. Široká britská veřejnost o nich četla novinové články. Psychologové v Británii se zajímali o možnou odezvu, jakou mají jejich prožitky. Velice se zajímaly i humanitární organizace, jak by mohly těmto dětem pomoct. Byl to úplný příval aktivity,“ dodává.
Hodně z toho podle ní říkalo, jak Britové viděli to, co dnes nazýváme holocaustem. Potom byly zapomenuté po dlouhou dobu. „Tím, že na ně nezapomínáme, se můžeme podívat zpět a promyslet, co válka a holocaust znamenaly pro Brity těsně po konci války. Svým způsobem to byla nehoda. Děti přežily holocaust v řadě koncentračních táborů,“ vysvětluje historička.
V Osvětimi bylo například při osvobození nalezeno přes čtyři sta dětí, odhadem sedm set jich přežilo v Bergenu-Belsenu, který byl osvobozený Brity. Kolem tisíce dětí v Buchenwaldu a šestnácti set v Terezíně.
Britská vláda souhlasila, že humanitární organizace Central British Fund může přivést do Británie 1000 dětí, které přežily holocaust. „Pravdou je, že pro tuto organizaci bylo velmi obtížné děti přivést. Jiné organizace už totiž s dětmi byly ve styku. Terezínské děti nebyly s nikým doposud ve styku, a proto přišly do Británie,“ říká Cliffordová.
Nikoho nemít
Zdenka Husserlová se objevila i na plakátu, který měl pro dětské oběti holocaustu získat peníze. „Bylo velmi těžké přijmout po celé ty roky, že nikoho nemám. Nevím, kam patřím. Vyjma Alice Goldbergové, která byla velmi velmi hodná. Byla naší opatrovnicí. Neříkali jsme jí matko ani teto. Prostě jen Alice,“ vzpomíná.
Historička Cliffordová ve své nové knize upozorňuje na traumata poválečných běženců, kteří často neznali ani svá pravá jména, nepamatovali si rodiče a sourozence: „Často jim jako dětem bylo řečeno, že měly štěstí. Vy jste ty, které přežily, zapomeňte na to a jde se dál. Děti ale nemohou prostě zapomenout. Reflektuje to, jak občas nebereme zkušenosti dětí vážně. Stávají se pak z nich ale dospělí, kteří musí žít 75 let s touto ztrátou, neblahými následky, traumatem. “
Husserlová fotografii své matky poprvé uviděla až po padesáti letech. „Nemohla jsem plakat. Jen jsem se dívala. Říkala jsem si, že vypadá jako já, když jsem byla dítě. Sebe sama jsem se ptala. Kdo je tato žena? Netušila jsem, že to byla moje matka,“ vzpomíná. „Pak jsem fotografii otočila. Bylo tam mé jméno. A napsáno ‚maminka‘. Umím trochu česky. Pomyslela jsem si. Tomu nemohu věřit. Je to vážně moje máma?“
Stále se ptala po matce, ale nikdy nechtěla vidět fotografii svého otce. „Když jsem ji viděla, poslal ji můj kamarád z Ameriky, tak byla příšerná. Víte proč? Ten muž měl knírek. Já nemám ráda muže s knírkem. Kvůli Hitlerovi. Nemohla jsem to akceptovat. Hledala jsem jen svou matku,“ objasňuje.
Domov
V 80. letech poprvé odletěla do Československa. „Můj první let byl naprosto příšerný. Začala jsem plakat. Přišla ke mně letuška a zeptala se: ‚Jste v pořádku?‘ Řekla jsem ano. Vysvětlila jsem jí, že jsem přeživší holocaustu.“
Za svůj domov považuje Anglii, kde pracovala jako šička a pokladní. Do Československa se nikdy vrátit nechtěla: „Moje nevlastní tety mi říkaly: ‚JsI česká holka. Musíš se vrátit domů.‘ Bohužel, odpověď byla: ‚Ne. Nikdy.‘ Británie mě převezla do Anglie. Anglie je můj domov. Říkala jsem, že je vždycky přijdu navštívit do Vimperku a Zdíkova. Ale Anglie je můj domov. Nikdy jsem se nechtěla vrátit do Prahy.“
Husserlová patří k poslední žijící generaci obětí holocaustu, o kterých se točí filmy a píší knihy. Když hodnotí svůj život, tak za největší zážitek považuje let rychlostním letounem Concorde. Na rozdíl od válečného britského bombardéru v šesti letech totiž nabízel přepychové pohodlí.
„Jeden z mých přátel mi nechal trochu peněz, a ty jsem utratila za Concorde. Pouze dva lidé mi řekli, že jsou to zbytečně utracené peníze. Já jsem odpověděla, že ne. Do Anglie jsem přiletěla v bombardéru. Teď poletím v letadle s opravdovými sedadly, jídlem. To je mé přání. Rozhodně jsem nerozhazovala peníze,“ ujišťuje.
