Irácké víkendové volby přinesly vítězství šíitských nacionalistů. Šíité tvoří v Iráku většinu a nabízí se proto i otázka, jak budou přistupovat k menšinám. Jednou z těch nejokrajovějších jsou Maadanové - zvaní také Arabové z močálů. Necelých dvacet tisíc lidí žije tradičním způsobem na jihu země a kromě jistého vyloučení ze společnosti je nově ohrožuje také sucho.
Arabové z močálů možná přijdou o svoji slavnou přezdívku. Hrozí jim sucho
Kromě toho, že dnes Maadanové využívají motory a mobilní telefony, se už pět tisíc let živí stejně - jako rybáři a chovatelé buvolů. Žijí v rákosových chýších na umělých ostrovech uprostřed močálů v deltě Eufratu a Tigridu. V místech, kde údajně ležela zahrada biblického ráje. Jenže tento ráj má teď namále.
Oblast totiž sužuje rekordní sucho. Voda v močálech kvůli němu ustupuje a především se plní solí. Na sladkost vody jsou přitom vázané oba hlavní zdroje obživy - ryby i buvoli.
„Jeden můj buvol onemocněl. Ani nechodil ven žrát. Když jsou močály slané, když je rákosí plné soli, buvoli nerostou,“ postěžoval si chovatel Hámid Hašem.
K suchu přibylo znečištění
K tomu se připojil problém znečištění. Podle vládních zdrojů jen v roce 2019 nateklo každý den pět milionů kubíků neočištěné odpadní vody do Tigridu - jednoho z hlavních zdrojů iráckých mokřadů.
„Neošetřené splašky tečou do centrálních močálů a způsobují vysokou míru znečištění, které ovlivňuje zdraví i biodiverzitu. A má dopad i na kvalitu vody,“ uvedl ochránce přírody Džasím al-Asadí.
Ztráta rovnováhy v unikátním ekosystému může záhy spustit řetězovou reakci, která se dotkne desítek tisíc lidí. Pokud zmizí močály, zmizí i chovatelé buvolů a rybáři a v okolí poklesne aktivita majitelů obchodů, prodejců mléčných výrobků, dopravců i dalších služeb, vysvětlil ochránce přírody.
Kvůli své nezávislosti a postavení na okraji společnosti byli Arabové z močálů v nedávné minulosti už jednou ve velkém ohrožení. Diktátor Saddám Husajn se s jejich odbojností vypořádal po svém: močály vysušil a vypálil, aby se v rákosí nemohli schovávat jeho odpůrci. Spousta lidí musela i se stády uprchnout jinam.
„Když Saddám mokřady vysušil, když vystavěl přehrady a nechal je vyschnout, bojovali jsme o živobytí. Bylo to opravdu těžké,“ vzpomínal chovatel Hašem.
Po Husajnově pádu se močály i s vydatnou mezinárodní pomocí znovu zaplnily sladkou vodou. Řada Hámidových přátel dnes přesto - tentokrát kvůli suchu - tradiční život opouští a odchází do měst, kde jen těžko hledají jinou práci.