K padesátému výročí přistání člověka na Měsíci vznikl dokumentární snímek prostě pojmenovaný Apollo 11 podle první společné mise astronautů Neila Armstronga, Edwina „Buzze“ Aldrina a Michaela Collinse. Nesměle by mohl tvořit tandem s rok starým Prvním člověkem, jenž vypráví o stejných událostech. Sdílí s ním rovněž snahu vše postihnout z bezprostřední blízkosti a smysl pro úchvatné, až nadpozemské vyznění scén.
Filmový postřeh: Apollo 11 uchvátilo nikdy neviděnými záběry
Základem se pro počin režiséra a střihače Todda Douglase Millera staly pět dekád staré filmové materiály, které měly být již v roce 1969 užity v chystaném celovečerním dokumentu. Ten se však nerealizoval a obdivuhodně kvalitní záznam v 65milimetrovém formátu zůstal nezúročen. Nyní přichází zadostiučinění.
Radou všem by mělo být nalézt plátno s co největšími rozměry a zhlédnout Apollo 11 na něm. Vzhledem k tomu, že snímek se k nám do distribuce nechystá, poskytuje útěchu alespoň karlovarský festival, který ho zařadil do nesoutěžní sekce Jiný pohled.
Režisér užívá metody střihového dokumentu, svůj projekt tak sestavil výhradně z archivních záběrů a zvukových nahrávek. Kdysi šlo o spíše okrajový přístup, nyní se ovšem rozmáhá i v mainstreamu na úkor „mluvících hlav“, které by záběry didakticky komentovaly. Jedinými novými přídavky jsou grafická znázornění mise, která osvětlují základní body. Jinak se Miller spoléhá čistě na účinnost obrovského množství záznamů, například více než 11 tisíc hodin zvukových nahrávek, z nichž bylo několik málo minut vybráno a důkladně synchronizováno s obrazem.
Více než cokoli jiného film ukazuje, jak ohromně medializovaná celá událost byla. Mise Apollo 11 k sobě stahovala všechny technologické vymoženosti. Kamery s různými rychlostmi, délkami objektivů, s různou kvalitou a rozměry materiálů, se zvukem či bez něj.
Film připomene, že my všichni nejspíše vnímáme ony dny jen medializovaně – na známých záběrech a vždy s klidným hlasem reportéra Waltera Cronkitea. Je pak cosi obohacujícího na tom, když nám Miller nabídne pohled na první krok a slavnou Armstrongovu větu z jiného úhlu pohledu. V takové chvíli přichází pocit, že se před námi mění samy dějiny.
Při délce 93 minut se jedná o mimořádně svižný zážitek. Tvůrci si jsou dobře vědomi, kde se v dokumentu nachází nejvděčnější scény, není na škodu, že to předem tuší i diváci, pro které budou vesmírné lety vždy nejzáživnější ve chvílích startů a přistávání. Film se na rozdíl od Prvního člověka nezaobírá přípravami a výcvikem, místo toho se nás svým virtuózním nakládáním s materiály snaží dostat do sedačky přímo vedle astronautů. Millerova střihová montáž je dynamická, a přitom dokonale srozumitelná.
Zajímají vás další filmové postřehy z festivalu v Karlových Varech? Přečtěte si je ve speciálu na webu ČT24.
