Prezident Miloš Zeman propůjčil Řád Bílého lva in memoriam Janu Antonínu Baťovi. Československý průmyslník, vizionář a spisovatel ho získal za zvláště vynikající zásluhy o stát. Vyznamenání přebíral 54 let po smrti zlínského podnikatele jeho vnuk John Baťa Nash. „Myslím si, že by byl skutečně hrdý a plný díků. Myslím si, že můj dědeček byl ze sto deseti procent Čechem,“ vzpomínal pak v rozhovoru pro Události, komentáře. Ptala se ho Daniela Písařovicová.
Dědeček se vždy snažil pomáhat lidem, vzpomíná vnuk Jana Antonína Bati
Kdy a jak jste se dozvěděl, že váš dědeček dostane státní vyznamenání?
Dostali jsme dopis od prezidentské kanceláře, ve kterém nás informovali, že zvažují mého dědečka na státní vyznamenání. Byla to pro nás velká čest, zhruba před třemi měsíci jsme s nimi začali komunikovat.
Četla jsem, že vás to velmi překvapilo. Jaká byla úplně první reakce, když jste otevřel schránku a v ní byl právě tento dopis?
Jako rodina jsme si mysleli, že je to zajímavé. Doufali jsme, že nám to pomůže, abychom obnovili čest naší rodiny.
Vyznamenání přichází 54 let po smrti Jana Antonína Bati. I tak tvrdíte, že to není pozdě. Proč to není pozdě? Právě kvůli tomu, aby se upozornilo na jeho osobnost?
V naší rodině si myslíme, že udělal hodně pro Čechy a Slováky a víceméně se o tom v československé historii moc neví, nemluví. Mnoho lidí přisuzuje vybudování firmy Baťa Tomáši Baťovi, ale největší část vybudování říše firmy Baťa nejen v České republice a na Slovensku, ale po celém světě, to je právě dílo Jana.
Dokážete si představit slova, jaká by použil Jan Antonín Baťa, kdyby byl u předávání vyznamenání?
Myslím si, že by byl skutečně hrdý a plný díků. Myslím si, že můj dědeček byl ze sto deseti procent Čechem.
Jak jste prožíval samotný ceremoniál na Pražském hradě vy sám? Co se ve vás odehrávalo, na co jste myslel?
Byl to hodně emocionální zážitek. Ne každý z naší rodiny o vyznamenání ví, ale kdokoliv o tom slyšel, tak z toho měl velkou radost. Jsme velice pyšní a hrdí na dědečka a pradědečka.
Dříve jste zmínil, že jedna z vašich oblíbených vzpomínek na dědečka se odehrála před dvaceti lety. S rodinou jste se dívali na záznam, když obdržel svůj doktorský titul na univerzitě Edvarda Beneše v Brně. Je to opravdu ta nejsilnější vzpomínka, nebo se vám vybavují další?
Myslím si, že přebírání Řádu Bílého lva je pro mě jako zážitek silnější. Ceremoniál byl skvěle zorganizován a já jsem byl velice hrdý, že jsem tam mohl svého dědečka zastupovat.
V roce 1947 byl označen za kolaboranta a znárodnili váš rodinný majetek, o celých šedesát let později potom přišla jeho soudní rehabilitace a žaloba rodiny Baťů o navrácení majetku. Jak tuhle nespravedlnost váš dědeček vnímal?
Jako nespravedlnost to určitě chápal. Vždycky postupoval podle pravidel, nikdy zákon neporušil a rozhodně nebyl kolaborant, a to nyní všichni víme. Byl to vlastně největší finanční přispěvatel českému odporu. Jan Baťa a jeho organizace dali na odboj víc než deset těch největších přispěvatelů dohromady.
Bylo pro vás těžké s touto nespravedlností žít? Dostával jste se často do situací, kdy jste musel vysvětlovat opravdový stav věci?
Vždycky to byl boj, vždycky jsme museli vysvětlovat, že všechna tato obvinění byla chybná, že obvinění nejsou zdokumentovaná, že je to všechno z doslechu a jsou to pomluvy, nic z toho pravda. Kdybyste je chtěli napojit na skutečné fyzické osoby, tak by se vám to nepovedlo, nikdo takový neexistoval. Lidé pouze vyprávěli historky a my jsme tomu museli čelit. Je to něco, co zabilo moji maminku. Ona zemřela v 62 letech ze stresu právě kvůli této škodě, která vznikla naší rodině. Nebyla schopná se s tím vypořádat.
Nashromáždil jste dokumenty, dopisy a prohlášení, které dokládají, že Jan Antonín Baťa organizoval záchranu desítek židovských rodin z Československa a Rakouska před fašisty. Co v nich všechno je?
Máme asi sedmdesát až osmdesát lidí, kteří poskytli svědectví těch, kteří byli odesláni do Brazílie, Spojených států, Spojeného království, do Kanady, kamkoliv, kde nebyli Němci. Jan se skutečně velice snažil zachránit své spoluobčany. A já jsem měl veliké štěstí, protože jsem jednoho z přeživších nalezl v Marylandu a on mi na audionahrávce vysvětlil, jak došlo k tomu útěku z Československa, bylo to skvělé.
Proč se Jan Antonín Baťa k pomoci Židům a odboji nikdy veřejně nepřihlásil?
Já si nemyslím, že něco takového cítil jako potřebu. Vedl firmu, čelil velkému soudnímu procesu a soustředil se na věci, které pro něj byly v tu chvíli důležité. Neříkal lidem na potkání, jak skvělý byl, ale vždy se jim snažil pomáhat.
Jaký odkaz svého dědečka si uchováváte vy? Co si myslíte, že by si z jeho osobnosti měli lidé vzít?
Řekl bych, že Tomáš Baťa a Jan Baťa byli hodně podobní. Byli to čestní lidé, kteří hodně pracovali a měli skutečně vynikající charakter. Je to něco, co by měli mít všichni lidé.