Antonín Doležal (*20. ledna 1929)
Je legendou českého porodnictví. Desítky let byl vedoucím porodního oddělení U Apolináře, byl u vzniku oboru antropologie mateřství, má za sebou rozsáhlou vědeckou činnost.
Na gynekologicko-porodnickou kliniku Fakulty všeobecného lékařství UK v Praze nastoupil v roce 1954 a působil tam šest desítek let. Má na svém kontě desítky odborných publikací a mnoho domácích i zahraničních ocenění a vyznamenání. Na svět pomohl přivést desetitisíce nových lidí.
Kromě toho je také literát, řečník, pedagog, amatérský výtvarník. Léta sbírá historické porodnické nástroje.
Helena Haškovcová (*19. srpna 1945)
Profesorka lékařské etiky se zajímá především o práva pacienta, téma pravdy na nemocničním lůžku. Jejím tématem je také informovaný souhlas, sociální gerontologie a problematika umírání a smrti.
Vystudovala biologii a filozofii na Přírodovědecké a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a poté pracovala v různých biologických a zdravotnických ústavech. Iniciovala vznik lékařské etiky jako samostatné lékařské disciplíny. V této oblasti je profesorkou na Ústavu lékařské etiky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Haškovcová je autorkou 22 samostatných monografií, řady vědeckých článků, učebnic a příruček pro lékaře a zdravotníky. Je členkou několika oborových a vědeckých rad a také české pobočky PEN klubu.
Petr Hrdlička (*12. září 1934)
Český automobilový konstruktér a vývojář. Jeho nejznámějším dílem je automobil Škoda Favorit.
V roce 1944 se stal Petr Hrdlička studentem měšťanky v Mladé Boleslavi. Tato studia byl nucen s ohledem na třídní původ ukončit – jako syn prvorepublikového ředitele automobilového závodu směl jít pouze do učení. V roce 1949 mohl přestoupit na střední průmyslovou školu, kde roku 1953 odmaturoval s vyznamenáním, avšak studium na vysoké škole mu opět posudek odepřel.
V srpnu 1953 proto šel pracovat do pražského Ústavu pro výzkum motorových vozidel jako asistent pro využití tensometrie ve stavbě automobilu. Po této praxi se mohl přihlásit na ČVUT, kam byl přijat v roce 1954 a kde roku 1959 absolvoval s červeným diplomem a získal titul Ing. a v roce 1967 dokončil vědeckou aspiranturu a připojil ke jménu titul CSc. (kandidát věd).
Za svou kariéru byl mimo jiné konstruktérem převodů pro automobily, například Peugeot 504, a vrtulníky.
Byl ředitelem Výzkumně-vývojového závodu a šéfkonstruktérem projektu Škoda 781 – Škoda Favorit. Pro neshody s vedením AZNP byl ředitelem AZNP Ing. Dědkem odvolán z funkce v lednu 1990, poté pracoval na získání strategického zahraničního partnera automobilky (Volkswagen, Opel, Peugeot/Citroën, BMW).
Na počátku devadesátých let jako manažer vybudoval dealerskou síť pro automobily Mercedes-Benz mimo jiné v Československu.
Jaromír Jágr (*15. února 1972)
Je celosvětově respektovanou a uznávanou osobností v oblasti sportu a řadí se mezi nejlepší hokejové hráče všech dob.
V NHL získal dvakrát Stanley Cup, pětkrát byl vítězem kanadského bodování a stal se nejlepším Evropanem hrajícím v této soutěži. Historicky je mezi všemi hokejisty NHL co do počtu kanadských bodů druhý nejlepší po Wayneu Gretzkym. Je držitelem i dalších rekordů NHL – stal se například nejstarším hráčem, který vstřelil hattrick.
V roce 2005 se Jágr spolu s Jiřím Šlégrem stal členem Triple Gold Clubu, jenž sdružuje hráče, kteří vyhráli všechny tři hlavní hokejové soutěže – Stanley Cup, olympijské hry a mistrovství světa. V roce 2008 byl uveden do Síně slávy českého hokeje.
Dříve působil v amerických a kanadských klubech Pittsburgh Penguins, Washington Capitals, New York Rangers, Philadelphia Flyers, Dallas Stars, Boston Bruins, New Jersey Devils, Florida Panthers a Calgary Flames, několik let hrál také za ruský tým Avangard Omsk v KHL.
V Česku je spjatý s kladenským klubem, jehož je od roku 2011 většinovým majitelem. S českou reprezentací vyhrál olympijský hokejový turnaj i mistrovství světa.
Eliška Junková-Khásová (16. listopadu 1900 – 5. ledna 1994)
Automobilová závodnice byla ve dvacátých letech nejrychlejší ženou světa. V poměrně krátké sportovní kariéře v letech 1924 až 1928 se dokázala za volantem vyrovnat nejlepším jezdcům.
Automobil poprvé řídila ve dvaceti letech, o rok později získala i vůdčí list. Roku 1922 se provdala za Čeňka Junka, s nímž se seznámila v zaměstnání v úvěrové bance, a vzápětí dostala svůj první vůz.
V závodním autě zprvu seděla jako spolujezdec svého manžela, v roce 1924 hned na své první trati Lochotín–Třemošná vyhrála v kategorii cestovních vozů, následovaly další úspěchy. Mezinárodní závod Zbraslav–Jíloviště vyhrála v roce 1926 v absolutní klasifikaci, a stala se tak první ženou na světě, které se to povedlo.
Na vozech Bugatti vyhrála řadu mezinárodních závodů do vrchu. Nejvíce obdivu sklidila v roce 1928 na Sicílii v závodě Targa Florio: v nejtěžší soutěži své doby obsadila páté místo.
Několik týdnů potom se na Nürburgringu, kde o rok dříve zvítězila při Velké ceně Německa v kategorii závodních vozů, zabil její manžel Čeněk. Po tragické události slavná jezdkyně na závodění zanevřela. Později se věnovala organizační práci v motoristickém sportu a zasloužila se o vznik brněnského Masarykova okruhu.
Miloslav Kala (*3. srpna 1963)
Současný prezident Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) vstoupil do politiky v roce 1998, kdy se stal zastupitelem Blanska za ČSSD. Od roku 2000 byl blanenským starostou. Do sněmovny byl zvolen v roce 2002 a mandát obhájil o čtyři roky později.
Před rokem 1996 pracoval Miloslav Kala v Adamovských strojírnách, zprvu jako konstruktér, později ve vedení společnosti. Poté několik let podnikal v oboru ekonomického a organizačního poradenství.
V roce 2008 byl jmenován viceprezidentem NKÚ, později byl pověřen vedením kontrolního úřadu a v roce 2013 ho prezident Miloš Zeman jmenoval do čela instituce. Mandát prezidenta NKÚ trvá devět let.
Josef Kalbáč (*17. února 1940)
Někdejší lidovecký senátor a zemědělec pochází z jižních Čech, v zemědělství pracoval většinu života. V 50. letech nemohl z politických důvodů studovat na střední škole, až v 60. letech mohl střední zemědělskou školu dálkově vystudovat, později dálkově absolvoval i na Vysoké škole zemědělské.
Členem lidové strany se stal již v roce 1968, od roku 1989 se pohyboval v jejím vedení ve strakonickém okresu a později Jihočeském kraji. Mezi lety 2003 a 2008 zasedal v Senátu, poté se mu ale nepodařilo křeslo obhájit. V době, kdy byl prezidentem Václav Klaus, byl Kalbáč jeho externím poradcem.
Emir Kusturica (*24. listopadu 1954)
Srbský filmový režisér a hudebník původem z Bosny a Hercegoviny, žijící v Bělehradě.
Studoval na pražské FAMU v ročníku Otakara Vávry. Dostal se tam na doporučení Bosny a Hercegoviny po svých úspěšných amatérských filmech. Kusturicův školní film Guernica ze 3. ročníku byl oceněn na karlovarském festivalu CILECT 1977. Školu absolvoval v roce 1978 a po návratu do Jugoslávie pracoval v sarajevské televizi. Tam natočil film Nevěsty přicházejí (Nevjeste dolaze), který vzbudil vlnu kritiky a byl následně cenzurován. Jeho další film Bife Titanik byl inspirován povídkou Iva Andriće a získal ocenění na filmovém festivalu v Portoroži.
Spolu s několika dalšími filmaři, kteří studovali v Praze, dal vzniknout pojmu Pražská filmová škola, který se používá pro určité období a styl v jugoslávské kinematografii.
Na přelomu 80. a 90. let 20. století se přestěhoval do USA. Po nějakou dobu přednášel na Columbia Unviersity v New Yorku, na pozvání Miloše Formana.
V Americe natočil film Arizona Dream, který vyhrál dvě ceny na berlínském filmovém festivalu. V roce 1995 natočil film Podzemí (srb. Podzemlje, angl. Underground), který získal hlavní cenu na filmovém festivalu v Cannes. Film byl kritizován za prosrbský pohled na dějiny Balkánu po druhé světové válce a především rozpad Jugoslávie.
Známá je také jeho spolupráce s hudebním skladatelem Goranem Bregovićem, který složil hudbu k několika jeho filmům.
V roce 2004 dokončil film Život je zázrak, který popisuje život na malé vesnici během války v Bosně a Hercegovině. Film patřil k nejdražím v srbské filmové produkci. V uvedené lokalitě nechal vzniknout i tradiční resort Drvengrad, který představuje tradiční srbskou kulturu a má být symbolem boje proti globalizaci a kapitalismu. V Drvengradu pořádá také různé filmové festivaly a setkání.
V roce 2005 konvertoval na pravoslaví (původně byl sekulárním muslimem) a přijal druhé jméno Nemanja. V roce 2016 se objevila v českém překladu jeho kniha Cizinec v manželství (orig. Sto jada).
V roce 2008 představil vlastní dokumentární film o Diegu Maradonovi.
Kamil Lhoták (25. července 1912–22. října 1990)
Rodák z Holešovic Kamil Lhoták patří k významným umělcům druhé poloviny 20. století, ačkoli formální vzdělání v oboru malířství či grafiky neměl – studoval práva, ovšem v roce 1939 po zavření vysokých škol jich musel těsně před koncem zanechat. Začal proto malovat – a uspěl.
Již v roce 1939 byl přizván do Umělecké besedy, později spoluzakládal Skupinu 42, která vycházela z některých avantgardních směrů a soustředila se na městský život – oproti zidealizovanému venkovu. V roce 1942 měl první autorskou výstavu. Pozdější jeho tvorba je řazena k magickému realismu, ještě později se nechal inspirovat op-artem.
Lhoták ilustroval množství knih, namátkou jsou z jeho ruky kresby a malby doprovázející Naumanovy Pohádky o mašinkách, Branaldův Dědeček automobil, ale i některé verneovky nebo twainovky. Ve druhé polovině 60. let byl jmenován zasloužilým umělcem.
Michal Lukeš (*30. dubna 1975)
Generální ředitel Národního muzea je vystudovaný historik a slovakista. Zajímá se především o moderní české a slovenské dějiny.
Do čela Národního muzea se postavil v roce 2002, tedy ve věku 26 let.
V roce 2017 prosadil přes odpor některých politických stran a organizací odvážnou koncepci Panteonu Národního muzea a uvedl, že je čas na návrat k jeho původní koncepci a napravení tendenčních změn prosazených za minulého režimu.
Letos převzal od slovenského prezidenta nejvyšší slovenské vyznamenání pro cizince, Řád bílého dvojkříže II. stupně.
Jaroslav Madunický
Lékař z Ústřední vojenské nemocnice v současnosti vede střešovické laserové a refrakční centrum, přednáší také na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. V Česku byl průkopníkem některých nových metod, provedl první laserovou korekci metodou LASEK, jako první také implantoval rohovkové segmenty pomocí femtosekundového laseru.
Na počátku 90. let působil na mírové misi v Iráku, později absolvoval stáže na očních klinikách v různých západoevropských zemích. V roce 2013 se stal členem lékařského konzilia prezidenta republiky a je jeho ošetřujícím očním lékařem.
Petr Martan (*12. května 1958)
Rodák z Pošumaví působí v lesnictví, ale zároveň je autorem literatury faktu a publicistou. I ve svém díle se věnuje tématu lesnictví a také Šumavě.
Kritizuje činnost správy národního parku, viní ji, že přispívá ke kůrovcové kalamitě a že usiluje o zvětšení bezzásahové zóny. Letos v létě předal senátorům petici Za zákon pro zelené lesy Šumavy.
Petr Martan je činný i v komunální politice. Je členem Strany práv občanů (dříve Zemanovci) a zastupitelem ve Čkyni. Za Zemanovce také neúspěšně kandidoval do Senátu.
Jan Mašát
Vývojář pesticidů vystudoval chemickou fakultu ČVUT, známý je především objevem nové metody výroby perchlormetylmerkaptanu, která získala pozornost v celém světě. Ve své práci přitom čelil ústrkům ze strany tehdejší státní moci, StB jej vyslýchala a omezovala jeho výjezdy do zahraničí.
V roce 2015 získal za svůj významný objev a patent jednu z cen Česká hlava.
Hana Moučková (*21. února 1961)
Nynější starostka České obce sokolské je první ženou v této funkci, a to od roku 2011. Vystudovala VŠE a v sokolské obci poté pracovala od raných 90. let. Na starost měla správu majetku.
V minulém desetiletí se dostala do předsednictva České obce sokolské.
Ve své nynější funkci má za sebou Hana Moučková již dva všesokolské slety – patnáctý z roku 2012 a loňský šestnáctý.
Rudolf Ovčaří (*24. června 1949)
Někdejší šéf dozorčí rady Třineckých železáren se podílel v roce 1996 na jejich privatizaci. Dnes stojí mimo jiné za skupinou Roklen 24, SEEIF Ceramic a 1. Silas. Patří mu lukrativní barokní usedlost Pernikářka na pražské Hanspaulce.
Má blízko k podnikateli René Holečkovi, se kterým železárny privatizoval a kterému později prodal svůj podíl v České zbrojovce Uherský Brod.
Milan Pernica (*15. ledna 1929)
Možná nejznámější jihomoravský turista je bez nadsázky osobou, díky které jsou v Česku značené cesty. Po druhé světové válce se stal skautem a skauti v té době začali pomáhat Klubu českých turistů při značkování. Podílel se na přeměně značení v pohraničí z německého na české a na celkovém zlepšení systému značení.
Připravoval i turistické průvodce, po revoluci opět přispěl k obnově značených cest v pohraničí.
Luboš Petruželka
Nynější přednosta onkologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a profesor onkologie na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy absolvoval stáže v různých zahraničních onkologických centrech a na univerzitách.
Je autorem množství skript, mimo jiné založil projekt zaměřený na prevenci rakoviny prsu u mladších žen a je členem řídícího výboru celosvětové studie pro karcinom prsu. V roce 2018 se vyjadřoval k otázce údajného onemocnění prezidenta Zemana rakovinou.
Vladimír Plašil (*18. října 1960)
Majitel strojírenské skupiny Alta. Společnost v roce 1991 založil. Skupina dlouhodobě podniká zejména v Rusku, na Ukrajině a v Bělorusku.
Plašil do Zemanova fondu na splácení státního dluhu přispěl v roce 2014 sto tisíc korun.
Absolvoval studium na Kyjevské státní univerzitě, obor Ekonomika zahraničního obchodu.
Zastává funkci místopředsedy představenstva Komory pro hospodářské styky se Společenstvím nezávislých států.
Josef Podstata (*4. února 1938)
Zakladatel stomatochirurgických center v Praze a Olomouci má dnes stomatologickou praxi a poskytuje poradenství v oblasti čelistní a obličejové chirurgie.
Ve druhé polovině 80. let byl ředitelem Fakultní nemocnice Olomouc a také náměstkem ministra zdravotnictví. V 90. letech pracoval jako odborný poradce na Úřadu vlády. Na přelomu století vedl stomatologickou katedru na Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví.
Před dvěma lety obdržel cenu města Olomouce
Jiří Rajlich (*1964)
Profesionální vojenský a letecký historik vede na Vojenském historickém ústavu (VHÚ) odbor historicko-dokumentační. Zabývá se dějinami obou světových válek, historií československé armády a letectva, česko-německými vztahy a obrazem armády ve filmové a televizní tvorbě.
Historii vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ve vojenském ústavu pracuje od devadesátých let. Je také prezidentem České komise pro vojenské dějiny, členem Etické komise ČR pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. Zakládal Středoevropskou společnost pro vojenské dějiny 20. století. Předsedá také odbornému čtvrtletníků Historie a vojenství a je členem dalších redakčních rad.
Je autorem, spoluautorem či kurátorem řady muzejních výstav a expozic. Podepsán je pod několika stovkami studií a článků a pod přibližně šedesátkou monografií.
Jan Saudek (*13. května 1935)
Patří mezi nejvýznamnější české umělecké fotografy. Jeho práce ovlivnila celosvětovou fotografii. Jedním z příkladů je jeho originální nápad vyfotit torzo nahého muže, který svírá v náručí novorozeně. Jeho původně zavrhovaný svět, komunisty dokonce nazývaný pornografií, dnes vstupuje do života běžných lidí, kteří jeho kompozice spontánně fotografují znovu a znovu. Umělecké vyjádření Jana Saudka „zlidovělo“.
Dlouhou dobu žil Jan Saudek v jediné přízemní místnosti, která mu také sloužila jako ateliér, kde u oprýskané zdi, s oknem vedoucím do dvora, nafotil nesčíslný počet modelů a modelek, všech věkových a váhových kategorií, společenských postavení a osudů.
Uznání se mu ve vlasti, komunistickém Československu, nedostalo, zato byl hojně vystavován a publikován v zahraničí. V době komunistického režimu byl Jan Saudek za svojí vizi režimem perzekvován a stíhán.
Je rytířem Řádu umění a literatury, byly o něm natočeny dokumentární, a dokonce hrané snímky, jeho práce jsou vystavovány na všech pěti kontinentech.
Jan Saudek měl jednoho bratra, dvojče, Karla Saudka. Oba jako děti přežili nacistický koncentrační tábor.
Jan Schneider (*1955)
Bezpečnostní analytik a publicista Jan Schneider podepsal Chartu 77 a spolupracoval s kapelou Plastic People of the Universe a básníkem Egonem Bondym. Před rokem 1989 se účastnil bytových seminářů.
Později působil ve zpravodajských, policejních a vládních službách. Zastával funkci ředitele Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost. Spolupracoval se serverem Česká pozice.
Pavel Smutný (*17. října 1959)
Je jedním z předních českých advokátů. Před více než 26 lety spoluzaložil advokátní kancelář Císař, Češka, Smutný, která řeší řadu známých kauz.
Podílel se na vzniku Národního rozvojového fondu.
Více než deset let je prezidentem Česko-izraelské smíšené obchodní komory a v pozici prezidenta nadačního fondu Bohemian Heritage Fund, který podporuje kulturní projekty v oblasti klasické hudby a výtvarného umění. Zapojil se i do organizace sbírky na varhany pro katedrálu svatého Víta.
Jsou mu vyčítány jeho blízké vztahy s politiky a nejasná předlistopadová minulost. O Smutného se v době totality intenzivně zajímala komunistická Státní bezpečnost. Jeho jméno je vedeno v několika svazcích s krycími jmény Plachý, Beránek a Oblak. Zachoval se takzvaný vázací akt, který Smutný podepsal komunistické rozvědce, i dokument, kterým spolupráci ukončuje. Smutný sám se považuje za osobu, kterou komunistický režim pronásledoval. V rozhovoru pro Ekonomický deník Pavel Smutný tvrdí, že se ho StB snažila profesně a lidsky zlikvidovat.
V minulém režimu vykonával Smutný funkci předsedy Socialistického svazu mládeže celé Karlovy univerzity a podle Archivu bezpečnostních složek byl evidován i jako ideový spolupracovník StB.
Jan Struž (*1949)
Patří mezi legendy českého bankovnictví. Po absolvování Vysoké školy ekonomické sbíral zkušenosti v Živnobance, která se zabývala nejdůležitějšími státními dovozními a vývozními operacemi. Významnou roli sehrávala především její londýnská pobočka, v jejímž čele Jan Struž stanul na přelomu 80. a 90. let, v čase zásadních politických a hospodářských změn.
V roce 1993 přichází do České republiky nizozemská ING BANK, ve funkci generálního ředitele řídí Struž aktivity v Praze a v Bratislavě deset let. V té době zakládá a řídí Česko-holandskou obchodní komoru.
V roce 1994 patří mezi zakladatele CZECH TOP 100, předsedou organizace je od roku 2007.
Sü Wej-ču
Čínská bohemistka a docentka působí na Pekingské univerzitě zahraničních studií. Český jazyk a literaturu vystudovala v Praze.
Přeložila knihy Bohumila Hrabala, Zdeňka Svěráka, Ivana Klímy či Evy Kantůrkové.
Je mimo jiné držitelkou stříbrné medaile Jana Masaryka, kterou udělují velvyslanci České republiky za šíření dobrého jména státu ve světě.
Josef Zíma (*11. května 1932)
Český herec, dabér, zpěvák a moderátor. Kromě pop-music je známý jako zpěvák české dechovky. Často bývá označován jako nekorunovaný král české dechovky.
V roce 1958 nazpíval desku Blues pro tebe, byla to první deska, na které vyšla píseň Jiřímu Suchému jako autorovi.
V roce 1959 zavinil dopravní nehodu. Těžce byla zraněna zpěvačka a šansoniérka Judita Čeřovská, Alena Pánková, on sám a režisér Jiří Jungwirth, který později v nemocnici zemřel.
Od roku 1962 byl 30 v angažmá v pražském Komorním divadle. Zde se uplatňoval nejen jako herec, ale i jako dobrý zpěvák. Zahrál si v Divadle Na Fidlovačce v pražských Nuslích, v Hudebním divadle v Karlíně i v Komorním divadle v Plzni.
Mezi jeho nejznámější písničky patří Gina, Milenci v Texaskách, Zelené pláně nebo Bílá vrána. Kromě ústřední písně z pohádkového filmu Martina Friče Princezna se zlatou hvězdou se poprvé prosadil s hitem Jiřího Suchého Pro tebe.
Později nazpíval celou řadu dalších známých písní, mimo jiné také se zpěvačkou Pavlínou Filipovskou, Janou Petrů a dalšími. Úspěšně vystupoval i v televizi zejména jako úspěšný konferenciér. Během let 1962–1965 se umisťoval mezi 3. a 8. místem v anketě Zlatý slavík.
Koncem 60. let mu začal být prostor v populární hudbě malý. Využil proto nabídky vydavatelství Supraphon a začal se profilovat jakožto zpěvák české dechovky. Jeho píseň Gina byla použita v muzikálu Rebelové a jeho pokračování Rebelové: Nové generace. Za svůj život natočil asi 200 písní a získal i tři zlaté a jednu platinovou desku.