Krupka - Památku 313 obětí nacistického transportu smrti uctili dnes v Krupce na Teplicku. Bývalí vězni, kteří zemřeli jen pár dní před koncem války, tam jsou stále pohřbení. Vlak s namačkanými vězni bez vody a jídla zastavil na nádraží v Krupce před 70 lety. Co se na místě stalo, nikdo neví. Jisté je jen to, že po odjezdu vlaku zde zůstal masový hrob.
Lidé z transportu smrti zemřeli v Krupce daleko od svých domovů a jejich jména nikdo nezná. Před 70 lety zastavil na zdejším nádraží vlak skoro se 2000 vězni. Transport smrti vyjel ze sběrného tábora Ammendorf/Osendorf v blízkosti německého města Halle a mířil k Plzni. Nacisti tou dobou vězně běžně hromadně stěhovali, protože spojenecká vojska byla už přímo na území Říše. V Bohosudově u Krupky se vlak zastavil zřejmě proto, aby doplnil palivo nebo vodu. V jednom vagonu bylo namačkáno i 300 lidí, někteří z nich umírali už během cesty. Kdy vlak do Krupky přijel a co se přesně na nádraží stalo, se dodnes neví. Jisté je jen to, že po odjezdu vlaku zůstal v Krupce masový hrob. Transport smrti pak skončil svou cestu v Žihli severně od Plzně.
Řada vězňů z transportu zemřela na tyfus nebo zápal plic
O posledních dnech druhé světové války na severu Čech připravil historik teplického muzea Viktor Kellner výstavu. Podle něj se vězni z transportu vykoupali v tůních pod nádražím, někteří i pili tamní vodu. Lidé byli podchlazení a celkově tělesně slabí, navíc se asi někteří z vody i nakazili, takže jich řada zemřela na zápal plic nebo tyfus.
Lidé v podobných transportech podle Viktora Kellnera nedostávali najíst, případně měli jen minimální příděly potravin. Už z předchozího pobytu v koncentračních táborech nebo jiných podobných táborech byli zesláblí. Když je pak poslali do transportu, spousta jich cestou umírala. „Lékařská péče nebyla téměř žádná. Umírali na nemoci, umírali hladem, umírali vysílením,“ řekl Viktor Keller, historik Regionálního muzea Teplice. Pokud někdo nemohl dál, dozorci ho buď zastřelili, nebo ho nechali na místě ležet.
Těla mrtvých věznů byla hned po konci druhé světové války z bývalého hnědouhelného dolu - šachty Elbe, kam je Němci naházeli - exhumována a pohřbena u kostela v Krupce. Podle historika Viktora Kellera měli u exhumace tehdy údajně být i místní Němci jako trest, aby odčinili německé válečné hříchy. Oběti byly uloženy do rakví a byly pietně pohřbeny na místě bývalého kostela sv. Prokopa.
Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka
„Umírali na konci války a dobře věděli, že konec války se opravdu blíží, jak zoufalá situace to musela být,“ řekl. Zároveň dodal, že je potřeba si hrůzy druhé světové války neustále připomínat, abychom se z nich mohli poučit. Současná situace v Evropě mu prý připomíná tu ve 30. letech, kdy se demokratické státy nedokázaly vypořádat s nastupujícím nacismem.
Ve vlaku, jehož 313 transportovaných se už konce války nedožilo, jel tehdy i František Běhounek, později jeden z nejvýznačnějších českých fyziků.
Nenávist vůči druhým je to nejhorší, co může být
V podobném transportu měl být i František Lederer, který dnes v Krupce žije. Ten část války strávil v Osvětimi, postupně přišel o celou rodinu, o rodiče i bratra. Pro nacisty bylo důležité, že on i jeho bratr pracovali pro válečný průmysl, František v elektrotechnickém závodě a jeho bratr ve šroubárně. Proto je oddělili a s rodiči se už nikdy neviděli. Pak Františel Lederer přišel o svého bratra a nakonec i on musel nastoupit do hromadného transportu do Osvětimi.
Nikdo z lidí v transportu tehdy nevěděl, kam jedou. Brzy ráno je donutili vyskočit z vagonů mezi štěkající psy. Tehdy mu bylo 14 roků. Nacisté vězně okamžitě třídili - František Lederer se dostal do skupiny mužů a mládeže. „Napřed šly ženy k bráně, kde bylo napsáno Arbeit macht frei a dole bylo Jedna veš, tvoje smrt,“ vzpomíná. Říká, že Němci si potrpěli na čistotu, báli se tyfu a dalších nemocí.
Vojáci odvlekli ženám děti. Ženy, děti i muže nacisté rozdělovali do skupin. Důstojník jen palcem ukazoval doleva nebo doprava. „My muži jsme pak většinou šli doprava. Nevěděl jsem, že jeden z důstojníků je doktor Mengele,“ vzpomíná František Lederer. Na otázku, zda umí pracovat, se pan Lederer, poučen od rodičů, že si Němci potrpí na akurátnost, postavil do pozoru a řekl „jawohl“. A mohl proto jít doprava.
Noví vězni šli uličkou, po pravé straně byly ostříhané ženy, které esesačka v uniformě s velkou bambusovou holí nutila dělat dřepy. Přišli do odvšivovací stanice, kde je vykoupali a ostříhali. A pak tu byla další selekce - u německého lékaře. Lidi, kteří byli slabí, hubení a nemocní, šli na jednu stranu, zbytek pokračoval vpravo. „Přišel jsem na řadu a esesák se mě ptá, odkud jsem. Řekl jsem, že z Teplic. A on, že to je náhoda, on že je z Žatce.“ Tato příhoda mu nejspíš už podruhé zachránila život.
Pana Lederera ale štěstí v Osvětimi neopouštělo. Spolu s dalšími dvěma chlapci ho do konce války ukrýval český lékař v nemocnici uprostřed koncentračního tábora. Unikl tak plynové komoře, a nedostal se tak ani do pochodu smrti, který nacisté z Osvětimi koncem války vypravili.
V nemocnici v Osvětimi byl František Lederer i v okamžiku, kdy tábor osvobodila Rudá armáda. Protože se prý ale vězni báli, že by se fronta mohla ještě vrátit, že by Němci naopak začali útočit a čerstvě osvobozené vězně by znovu zajali, zůstali prý v táboře ještě 14 dní.
Když vojáci Rudé armády 27. ledna nacistickou továrnu na smrt osvobodili, měli na sobě bílé pláště, aby je na sněhu Němci neviděli. Pan Lederer si vybavuje scénu, kdy dva Rusové vedli po hlavní cestě tábora zajatého Němce, a jak na něj vzteklí vězni začali házet kameny.
Z celé rodiny pana Lederera válku přežila jen jedna teta a dva bratranci - její syn a její synovec. František Lederer dodnes své zážitky z druhé světové války vypráví dětem. Aby prý pochopily, že nenávist vůči druhým je to nejhorší, co může být.
