Velké přátelství Květy Fialové a Josefa Kubáníka trvalo devět let, herecký kolega se stal nejen jejím přítelem, ale i důvěrníkem. Poslední tři roky jejího života za herečku psal deník, který se stal základem pro knihu Poslední deník Květy Fialové. V nakladatelství Zeď vyšla u příležitosti hereččiných nedožitých devadesátých narozenin.
Poslední deník Květy Fialové není jen kniha příhod z divadelního zákulisí a natáčení, které herečka dokázala vyprávět velmi elegantně a s noblesou. Je to také svědectví o nelehkém životě a smutném odcházení jedné velké herecké legendy. „Když jsem knížku psal, byla to pro mě terapie. Psal jsem ji rok a tím jsem se také vypořádal s odchodem tak blízkého člověka. Chtěl jsem, aby když si ji bude čtenář číst, aby měl pocit, že je u něj Květa doma na návštěvě,“ řekl Josef Kubáník.
Kdo dal impuls k tomu, že jste začal knihu psát?
Květa Fialová si deníky psala od šestnácti let. Jednoho dne mě vyzvala, abych si je přečetl. Já jsem se tomu bránil, protože to je věc velmi osobní a intimní, ale Květa si to nenechala rozmluvit. Tak jsem nakonec začal listovat a ptal jsem se.
Jednou po představení se Květa zavřela a psala si zápisky, tak jak byla zvyklá, ale dlouho nevycházela. Přišel jsem do šatny a Květa říkala: „Já jsem to těm tvým kolegům kazila, protože jsem si nic nepamatovala.“ Mně trochu zatrnulo, došlo mi, že si začala uvědomovat přicházející nemoc. Podíval jsem se do deníku a zjistil, že je tam spousta věcí přeškrtaných a nečitelných. Řekl jsem si, že by to bylo vůči jejímu životu fér, a začal jsem deník psát za ni.
Když paní Fialová zemřela, přišel jsem za její dcerou Zuzanou, zápisky jsem jí přinesl a ona tenkrát řekla, jestli bych z toho nechtěl napsat knížku, aby lidi věděli, jak máma poslední tři roky prožívala, že to vůbec nebylo snadné pro nás, pro ni i pro lidi, co ji měli rádi. Řekl jsem si, že to bude zajímavá terapie jak pro mě, tak pro ty, kteří se s někým takovým setkávají, s někým takovým žijí. Že toto může být cesta, která lidem ukáže, že na to nejsou sami.
Poslední tři roky jste deník za Květu Fialovou psal a potom, když už byla hodně nemocná, navštěvoval jste ji v alzheimer centru. Jak vnímala to, že je nemocná a některé věci nezvládá?
Já přesně nevím, na kolik si lidé tu nemoc uvědomují, myslím, že jim spousta věcí nedochází. Pan Háša, manžel Květy Fialové, měl Alzheimera a ona, když o nemoci mluvila, říkala, že je to tak prašivá nemoc, když vidíte, jak ten člověk odchází, jak se mění před očima a co se s ním všechno děje. A ani ve snu by mě nenapadlo, že to budeme muset řešit i s ní.
Když už si ty věci neuvědomovala, často si myslela, že večer hraje a my jsme jí to vymlouvali a vysvětlovali. Květa už tenkrát nechodila, já jsem ji vozil na vozíčku. Jednou jsme si tak zase povídali o běžných věcech, ona nás poznávala a o všechno se zajímala. Otočila se na mě a říká: „To jsem teda dopadla, co?“ To Vám potom zatrne a řeknete si, že ona si to aspoň na chvilku uvědomuje.
Květa u sebe měla pořád takový diář, kam si psala, co ji čeká, kdy má představení a tak. Jednou se stalo, že Květa otevřela deníček a tam nebylo nic. Já viděl tu hrůzu v jejích očích, kdy si říkala, že něco popletla, nebo tam vážně nic nemá, už ji nic nečeká. My jsme potom se Zuzkou do diáře dopisovali, kdo má přijít na návštěvu a podobně, aby tam něco měla.
Knížka Poslední deník Květy Fialové je složená ze dvou částí. První je o divadle, o kolezích, jsou tam různé historky, povídání ze zákulisí a to se lidem samozřejmě líbí. Druhá část je o nemoci a myslím si, že je daleko silnější a daleko emotivnější.
Vy jste se spolu seznámili, když bylo Květě Fialové 79 let. V tom věku zemřela její maminka i sestra. I ona se bála, že zemře?
Ona se dokonce chystala na to, že, jak říkala, odejde na nebesa. Jí v tom věku, podle ní, už nic nečekalo. Měla těžce nemocného manžela. Květa říkala: „Je za zrcadlem, já už k němu nemůžu.“ A najednou, když mě uviděla, viděla ve mně postavu Harolda, ona toužila zahrát si postavu Maud, to jí vlilo krev do žil. Tak si mě ze začátku našla jako kolegu, a pak náš pracovní vztah začal přerůstat v hluboké lidské přátelství.
Květa: Víš, na co ráda vzpomínám? Na tu první adventní neděli 2008, když jsme byli v Hradišti, šli se podívat do kostela na program, ale bylo tam strašně moc lidí, tak že půjdeme pryč a někdo si nás tam všimnul a venku za náma běžel farář, ať jdeme do sakristie a tam byla nachystaná cimbálovka, já jsem chtěla zahrát Smutnou neděli, moji nejoblíbenější písničku a najednou se tam objevil Vlk. Ne ten z Červený Karkulky, ale ten admirál.
Josef: Kardinál.
Květa: No, ten. A já jsem se na něj vrhla.
Josef: …„Ježíši Kriste, co vy tady?“ Ten se lekl, hned se křižoval a tys mu řekla, že bys chtěla ještě deset let života, jestli by to mohl zařídit, protože jsi zrovna nejšťastnější.
Květa: Vždyť to byla pravda. A taky jsem mu řekla, že bych lidem v tom kostele chtěla říct modlitbu. Von souhlasil…
Josef: …ale netušil, že to bude dalajlámova modlitba.
Květa: To nevadí. Když to tak opentlíš, tak se to hodí i do katolickýho kostela. To je ta nejkrásnější modlitba, co znám. Tu bych mohla říkat furt. Ale hlavně proto, aby se tím, co se tam říká, lidi řídili: „Ať se stanu v každé době, nyní a navždy, ochráncem těch bez ochrany, vůdcem pro ty, co ztratili cestu, lodí pro ty, kteří plují přes oceán, mostem pro ty, kteří přecházejí řeky, úkrytem pro ty, co jsou v nebezpečí, svítilnou pro ty, co nemají světlo, útočištěm pro ty, kdo nemají kde hlavu složit, a sluhou pro všechny potřebné.“
Jaké bylo vaše úplně první setkání s Květou Fialovou?
Já jsem se jí trošku bál. Květa přijela s paní Konvalinkovou na představení Adéla ještě nevečeřela. Vystoupila z auta a říká: „Vy tady v tom Uherském Hradišti máte zimu.“ Já jsem hned přispěchal a říkal, že jí seženu nějaký pléd, aby jí nebyla taková zima. Ona se na mě pohrdavě podívala a říká: „No co vy byste mi sehnal.“ Tak jsem radši mlčel. Šli jsme na večeři, ona se na mě tak dívala a pak mi říká: „Vy jste víla.“ Pak jsme šli na představení a Květa říká: „Vy mě opouštíte? Není to škoda, mistře?“ Když odjížděla, tak trvala na tom, že si budeme tykat. Pak mi poslala esemesku, jestli si s ní nechci zahrát divadlo.
To bylo opravdu osudové setkání. Co pro vás znamenalo přátelství s Květou Fialovou?
Ukázala mi spoustu věcí. Naučila mě vnímat divadlo a herectví úplně jinak. Naučila mě, jak se chovat k divákovi. Říkala: „Diváka si musíš hýčkat, bez něj bychom nic nebyli. Nesmí tě ani napadnout, že by ses s divákem nevyfotil, nepodepsal mu něco, a když se budeš podepisovat, musí to být k přečtení.“ Byla sice trhlá víla a éterická bytost, ale tohle je důkaz toho, že byla racionální, věci měla srovnané v hlavě, věděla, co chce, a věděla, jak si za tím jít.
Kritizovala vás při hraní? Říkala vám, jak máte hrát?
Mě velice překvapilo, když se mě jednou zeptala, jestli hraje divadlo správně. Pak jsem pochopil, že ona na sobě stále pracovala. Mně nikdy neřekla, že dělám něco špatně, ovšem uměla člověka navést tak, aby to sám pochopil, což je velké mistrovství. To naše životní přátelství bylo silnější než to pracovní. Ona mi říkala: „To, co ti na jevišti říkám, ti vždycky říkám jako člověku. Takže když říkám na jevišti: 'Musíte si věřit, Harolde', tak to říkám tobě, musíš si v životě věřit.“ Svoje životní moudra a rady na mě tak hrnula, některé věci mi docházejí a spojují se až teď.
Zjistil jste při pročítání deníků a při prohlížení starých fotografií něco, co vás překvapilo, co jste nevěděl?
Překvapilo mě třeba to, že když v 50. letech přišla do divadla k Janu Werichovi, jak obrovské trauma má z toho, že neumí zpívat. Ve filmech jako Limonádový Joe ji zpívala Yvetta Simonová. Když jsme se o tom bavili, tak mi nepřišlo, že by ji to nějak trápilo, a pak, když jsem listoval deníky, tak jsem zjistil, jak obrovský to byl problém. Květa vůbec netušila, co je rytmus, co je tón. Překvapilo mě také to, že po válce pracovala jako služka, před tím, než šla na školu a do divadla. Chodila například do rodin generálů Votruby, Peřiny nebo Eliáše.
Ona měla obrovsky těžké dětství a mládí, to bylo jako z hororu. Když pak začala žít s Pavlem Hášou, tak to pro ni byla odměna. Vztah byl krásný, vtipný, veselý. I když si Květa dělala, co zrovna potřebovala a chtěla, a pan Háša taky. Květa říkala, že by to mohlo vypadat, že spolu neměli nic společného, ale až na to, že se měli rádi.
Vztah k mužům neměla paní Fialová jednoduchý. Známé je to, že jí po válce poznamenalo znásilnění ruským vojákem. A pak neměla na muže štěstí?
Ano, neměla štěstí. Nejdřív si vzala pana Joska, ten byl podle Květy fajn, ale jak neměla vztah k tomu fyzičnu, tak se to jejich manželství rozpadlo. Pak se nešťastně zamilovala do Gustava Opočenského. O něm říkala, že mu chtěla pomoct od démonů, ale pak zjistila, že největší ďábel je on sám. To byla nehezká zkušenost. On je okradl, bylo tam i fyzické násilí.
Pak potkala pana Hášu, to byl opravdu krásný vztah, který trval padesát let. Já jsem našel jeho dopisy, které Květě psal na konci osmdesátých let, do nemocnice, kde byla na operaci. Ačkoli už tenkrát spolu byli mnoho let, tak jí psal tak krásně zamilované dopisy, ale nebylo to nic patetického.
Kniha vyšla na začátku září. Jaké jsou první ohlasy?
Krásné, já se z toho tak raduju. S nakladateli jsme si mysleli, že čtenáře zaujme spíš ta první část, která je trochu bulvárnější, jsou tam věci ze zákulisí, které se běžně nedozvíte. O tom, jak to bylo se Svatoplukem Benešem, s Arnoštem Lustigem. Paní Fialová to dokázala ještě vyprávět velmi elegantně a s noblesou. Když spoustu lidí uráží, ale vy víte, proč je uráží, někdy se opravdu smějete nahlas, protože vám to nedá.
Druhá část je ten poslední deník, kdy paní Fialová odchází. To není veselé čtení. Já dostávám e-maily od úplně cizích lidí, kteří mi píší, že druhá část pro ně byla taková pecka, že u toho zažili tolik emocí, a museli se s tím srovnat. Tak to je pro mě největší poklona.
