Jizerské hory - Kdyby ho znal Bohumil Hrabal, napsal by o něm povídku. Tak vzpomínají přátelé na Gustava Ginzela, svérázného pábitele, horolezce, jednoho ze zakladatelů Jizerské padesátky a především obyvatele Hnojového domu v horské osadě Jizerka.
Chalupa Gustava Ginzela byla už za minulého režimu turistickou atrakcí. Navštěvovali ho tam Češi i Němci. Lákal jeho originální přístup k životu, kvůli kterému byl Ginzel trnem v oku tehdejším úřadům.
Gustav Ginzel sám o sobě v roce 1995 v pořadu Světoběžník z Hnojového domu řekl, že vždy pracoval a měl i nějaké švindlkurzy, ale nikdy v životě vlastně žádnou pořádnou školu nedokončil. A přesně tak si tuto svéráznou postavu z Jizerských hor pamatují lidé, kteří ho navštívili v domě plném kuriozit a exponátů z cest.
Přítel Gustava Ginzela Aleš Jaluška například vzpomíná na obelisk, obří kámen, který na Jizerku neslo 24 lidí. Ti prý sami sebe nazývali blby nebo voly a celý transport neměl vůbec žádný smysl. Scházel prý plán akce i jakékoli poslání. A přesně takový přístup byl prý pro Gustava Ginzela charakteristický.
Útulna pro turisty, kde Ginzel vyprávěl své historky
V Hnojovém domě nechával Ginzel přespat každého, kdo o to měl zájem. Turistům tam vyprávěl historky z cest a razítkoval knížky. Po Jizerce se projížděl na nezaměnitelném prastarém kole. „Byla to plečka, kterou by slušná sběrná surovina nepřijala, ale on to nějak dal dohromady a ono to jezdilo,“ vzpomíná Aleš Jaluška.
Kněz Aleš Jaluška se s Ginzelem znal desítky let. Spojovala je láska k horám. Ginzel byl podle Jalušky absolutně železný chlap. „Tam, kde i nám starým zkušeným horolezcům začínalo být zima, tak Gustav Ginzel klidně sundal svetr a půjčil ho,“ vzpomíná Jaluška. Nedělal to prý ale proto, že by se chtěl předvádět: „Ještě stále mu bylo teplo, i bez toho svetru,“ dodal.
Legendární Hnojový dům vyhořel v roce 1995
Čím se vlastně Gustav Ginzel živil, přesně nevěděli ani jeho přátelé. I tak dokázal procestovat téměř celý svět. Expedice do Austrálie v roce 1995 byla pro něj ale do jisté míry osudná. Zatímco byl v zahraničí, Hnojový dům mu vyhořel.
Spisovatel a bývalý novinář Jan Šebelka dodává, že se tehdy nevědělo, jestli mu dům někdo zapálil. „On měl o tom legendu, že když si člověk vezme v Austrálii kamínek z toho Ayers Rocku, z červeného monumentu, tak že se mu stane nějaké neštěstí,“ uvádí Jan Šebelka.
S pomocí přátel postavil kopii Misthausu
Chalupu, která dřív sloužila jako skladiště hnoje, Ginzel koupil za 345 korun a vyčistil ji tak, že do ní svedl vodu z horských potůčků. Novinář Jan Šebelka jej poprvé navštívil až poté, co vyhořela. Přátelé ale Ginzelovi pomohli postavit novou. V ní už se prý ale tak dobře necítil.
Jan Šebelka cituje bratra Gustava Ginzela, podle kterého známého horala nezlomil přímo požár a zničení domu. „Ale zlomila ho ta zima, kdy on tam pak přes zimu spal ve stanu,“ připomíná Jan Šebelka.
Ze vzpomínek Ginzelových přátel a díky dobrovolné sbírce chce Jan Šebelka o svérázném horalovi vydat knihu.
Ginzel nakonec Jizerku opustil. Ze zdravotních důvodů odešel k příbuzným do Německa, kde v listopadu 2008 zemřel.
Gustav Ginzel (28. února 1931, Liberec – 28. listopadu 2008, Kempten, Německo)
- Cestovatel, horolezec a podivín. Známý je především na území bývalé NDR.
- Bydlel v osadě Jizerka v Jizerských horách, kde obýval horskou chalupu, roubenku, kterou nazval Misthaus (Hnojový dům). Hnojový proto, že v době, kdy ho koupil, dům sloužil jako stáj pro dobytek a hnůj dosahoval až téměř ke stropu.
- Stal se jedním ze zakladatelů Jizerské padesátky a také velkým cestovatelem.
- V domě ubytovával turisty; stavba i sám Gustav Ginzel se stali turistickou atrakcí. V srpnu 1995, když byl na expedici v Austrálii, jeho dům vyhořel. A s ním shořely i všechny věci, které za celý život na různých expedicích posbíral.
- Zejména díky pomoci přátel v Německu byl postaven nový Misthaus jako kopie domu původního.
- Gustav Ginzel v roce 2000 ze zdravotních důvodů své činnosti na Jizerce zanechal a odstěhoval se k příbuzným do Německa, kde v listopadu 2008 zemřel.
Za koho se Gustav Ginzel vlastně považoval, to naznačil v pořadu Světoběžník z Hnojového domu v roce 1995. Když mu autor položil takto formulovanou otázku, odpověděl ne úplně správnou češtinou: „To nevím. Za cvok roku. Mám to i úředně.“
